I když jsem ještě příběh nedočetla, předpokládám, že bude mít podobný průběh jako ten náš… Naše první miminko, naši holčičku Zoi jsme čekali v srpnu 2008. Měla jsem krásné těhotenství, bez nějakých problémů, pracovala jsem až do konce…
Týden před termínem se mi zdálo, že už tolik necítím pohyby – samozřejmě jsem se uklidňovala, že už tam mimi nemá tolik místa, že už to asi brzy přijde atd., každopádně odpoledne jsme raději zajeli na ultrazvuk a tam nám spadl celý svět…. „Je mi to líto, ale miminko je mrtvé“ byly slova lékaře…… Následoval císař, po dvanácti hodinách umělých bolestí a mé velké snahy jsem se bohužel neotevírala, císař byl pro mě nakonec vysvobozením.
Důvod úmrtí jsme se nikdy nedověděli, holčičku jsem neviděla, manžel ano a dodnes toho lituju…
Ale nezoufejte, maminky, musíme být silné, já jsem se snažila být jako skála, za 8 měsíců jsem znova otěhotněla a teď už má naše Elenka 13 měsíců a je to náš největší poklad! Nejsem ani první, ani poslední, ten, kdo to sám neprožil opravdu těžko pochopí… Čas je nejlepší lék. Buďte silné, přeju hodně štěstí, nepodceňovat „vnitřní hlas“ a nevzdávejte to!