Ahoj Gabi,
přečetla jsem tvůj další článek a jen se usmívám, jak podobné pocity prožíváš 🙂 Taky jsem při druhém těhotenství ani netušila, jak ty první tři měsíce rychle uběhly a při prvním jsem počítala málem i hodiny. No vidíš a teď už tady vedle mě leží druhý malinký človíček. Letí to hrozně rychle. A najednou mám pocit, že Adrianka už je veliká holka, málem bych ji poslala samotnou i do obchodu pro rohlíky 🙂
Moc mě pobavilo vaše sdělování nového přírůstku prarodičům. Připomnělo mi to totiž, jak jsme to říkali těm našim. Mojí mamce jsem to hned volala, ta to pochopila hned a měla obrovskou radost, mému tátovi jsme to říkali pár dní poté a ten jen suše konstatoval, že si to myslel. Pak teda přidal gratulaci, ale nevím, jak to tušil, vzal to s ledovým klidem. Zato manželova mamka, tak ta byla podobně nechápavá, jako váš dědeček. O Adriance jsme jí řekli tak, že k narozeninovému přání jsme přiložili i fotku z ultrazvuku. Tenkrát pochopila hned. Tentokrát jsme jí chtěli opět dát fotku, takže když byla u nás na návštěvě, tak jsme jí řekli, že pro ni máme další fotečku a předali. Na fotce bylo i datum, takže pro nás to bylo naprosto pochopitelné. Ona se jen podívala a řekla, že teda ta první fotka je hezčí a že proč jí to dáváme teď. tak jsme jí popostrčili, ať se podívá na to datum. Podívala a opět jen, že je tam asi špatně napsané. A zase nic. Já už jsem bublala smíchy, ona se na mě pořád nechápavě dívala. Až jí to manžel musel polopatě říct. Teprve pochopila 😀
Tak hlavně ať jste se spinkáním úspěšnější než my, já jsem taky plánovala, jak bude Adinka už spát sama a zatím teda bez úspěchu…
Měj se moc hezky a brzy zase na napsanou 🙂
