No já nejsem sice žádný psycholog,chraň Bůh,ale za tu dobu co jsem se svým přítelem,t.j.9 let,můžu říct,že už jsme něco přežili a překonali a myslím so, že je to jenom tím, že jsme hlavně dobří přátelé a partněři.Naučili jsme se být spolu,prožívat volné chvilky,řešit společně problémy,ale taky si umíme dát volno, nevázat se příliš na toho druhého,dát si volno a trávit chvilky o samotě nebo s kamarády.Umíme být spolu i bez sebe,pouhým pohledem poznáme náladu toho druhého,a nejsme na sobě závislí.To si myslím,že je hodně důležité.Já taky přítele miluju asi víc než on,taky se bojím,že mě opustí kvůli jiné(jednou s tím i koketoval) nebo že když se mu nebude něco líbit,tak odejde.Musíme ale spíš myslet na to,že to nikdy neudělá.Přece se nebudu celý život třepat a dělat co mu na očích uvidím,jenom proto že se bojím aby mi neutekl.Jestli bude mít pocit,že se dusí nebo že to není ono,tak ať utíká a to mu taky říkám a už několikrát jsem slyšela,že takovou druhou už by nenašel,že by už asi na jinou nezbykl.Ale zároveň vím,že každý jsme nahraditelný a nikdy nevíš,co se stane.Jenom prosím tě zkus se zamyslet nad tím,co pro něj všechno děláš jestli je to třeba.Chlapy taky moc nebaví ta přehnaná péče a starostlivost a mají i rádi,když vidí,že máš své zájmy a nejsi závislá a odkázaná jenom na něj.A taky mu trochu nenápadně naznač,že ani on není jediný na světě.Stačí jít třeba s kamarádem na kafe,jestli není moc velký žárlivec a nedělal by scény.Ale nedělej to hned a překotně rychle.Musí to být nenápadná změna,jinak tě začne podezřívat že máš jiného.A taky začni šetřit těma lichotkama.Já si to o něm taky myslím,ale neříkám to.On mi to taky neříká,to prý musím vědět a poznat podle gest a chování.No to je asi tak můj názor.Je to opravdu na dlouho a tak doufám že ti to trochu pomohlo.Páček
