Jsem máma – kdy jsem si to uvědomila?

Jste maminka? Kdy jste si to poprvé uvědomila? Bylo to už během těhotenství nebo třeba ta chvíle ještě ani nepřišla, protože věci se prostě dějí? O své vzpomínky a pocity se s námi podělily různé „mámy“ – maminky i babičky. Třeba vám budou připadat povědomé…

Zdroj: archiv redakce

S.A. (31), dcera (7)

Že jsem máma, to jsem si uvědomila asi až po roce. Dcera zrovna spala a najednou jsem si uvědomila: „Jsem máma, jako byla moje máma, a ona nikoho jiného nemá, to já se o ni musím postarat. Je tak bezbranná“.

Nebylo to tíživé, bylo to příjemné, měla jsem pocit, že se mi povedlo něco hezkého, smysluplného.

Než se malá narodila, nikdy jsem žádné miminko nedržela, neměla jsem žádné zkušenosti, v porodnici jsem si v duchu říkala „aha, takhle se jako bude přebalovat“. Pak ale bylo všechno přirozené, šlo mi to všechno úplně samo.

M.M (31), syn (3 roky), dcera (3 měsíce)

Že jsem vlastně Máma, to mi dlouho nedocházelo. Mám dvě děti, tříletého kluka a tříměsíční holčičku. Všechno se to prostě dělo a já takhle ani nestíhala přemýšlet. Když jsme před měsícem jeli na dovolenou do Rakouska a já jsem se vracela u pumpy od pokladny, úplně jsem se zarazila: „Tak tohle auto plné lidí a věcí, to je moje rodina…“ Najednou mi došlo, že už mám dvě děti a že je to neuvěřitelné.

Nedávno mne ještě úplně dojala chvilka, kdy ke mně šel syn a najednou povídá „Maminko…“. To jsem ho neučila. Měla jsem na krajíčku.

Z.M. (56), synové (29, 32)

Dobře si pamatuji, že jsem si mateřství daleko více užila se svým druhým synem. S prvním synem bylo všechno nové, poprvé, nestíhali jsme si to tolik užívat, člověk byl hodně nezkušený. Toho druhého jsme daleko více vnímali a i více rozmazlovali.

Z.H. (64), dva synové (35 a 33 + tříměsíční vnučka) a dcera (29)

Že jsem máma, jsem si uvědomovala asi už během těhotenství, byl to takový plynulý přechod. Dlouho jsme dítě chtěli, nešlo to a přes to jsme se pořád těšili. Z těhotenství jsem pak měla velkou radost.

K pocitu „jsem máma“ přispěly hodně i pohyby a kopání dítěte, tvoreček o sobě dával vědět, byl to krásný pocit, mít v sobě živého človíčka. Pohlaví jsme předem neznali, když se narodil kluk, bylo to v podstatě překvapení.

Po porodu jsem byla v sedmém nebi, dítě bylo zdravé, pěkné, byl to velký zážitek.

U druhého dítěte jsem si vsugerovala, že to bude holčička, těhotenství probíhalo dost jinak. Mé zklamání po porodu, když se narodil druhý syn, bylo z dnešního pohledu samozřejmě zbytečné. Jiný průběh těhotenství s pohlavím dítěte nijak nesouvisel, bylo to jen mé bláhové přání. Třetí dítě byla dcera.

Další děti si člověk víc užívá než to první. Už ví, že zážitky jsou pomíjivé, a snaží si proto všechno co nejvíce vychutnat. Když je velká rodina, je člověk v jednom kole, ale v takových chvílích, jakými byly Vánoce, to jsem pociťovala uspokojení z toho našeho „davu“.

Také je škoda, že polevila mužova iniciativa s focením druhého a třetího dítěte. Dnes lituji, že jsme nebyli lépe technicky vybaveni.

Mám radost, že jsem babička. Už vím, že si to více užiji. Bude to více radosti a méně starostí. Alespoň doufám.