Na dítě mluvíme dvěma jazyky. Je to dobře?

Základní pravidla, která povedou k úspěšnému zvládnutí několika rodných jazyků:

Atmosféra lásky, vztah k dítěti

Klíčovým bodem v případě, kdy chceme na dítě od narození hovořit více jazyky, je vztah mluvčího k dítěti. Nositelem jednoho i druhého jazyka by měly být zásadně osoby, které jsou k dítěti vázány vztahem, protože jazyk je komunikace a komunikace se rozvíjí tam, kde je vztah.

Příklad:

Pětiletý Dan přechází plynule mezi češtinou, angličtinou, němčinou. Maminka je Němka, tatínek Angličan a žijí v Praze. Rodiče se mezi sebou baví anglicky, ale ve chvíli, kdy na něj promluví maminka, odpoví automaticky německy, na tatínka anglicky a když na něj promluví český kamarád, odpoví česky.

Jak je to možné? Je snad geniální?

Každé dítě má samozřejmě jiné vlohy. Některé má od přírody lepší vyjadřovací schopnosti, ale především záleží na prostředí a pravidlech, která se dodržují. Když rodiče vytvoří optimální podmínky, dítě se rozvíjí podle svých možností.

Je to podobné jako s květinami na dobře opečovaném záhonku – každá je nakonec trochu jiná. Důležitá je tolerance vůči vlohám dítěte.

Jsou i děti, které mnohojazyčností trpí, protože nemají jazykový cit, i v jednom jazyce se rozvíjejí pomaleji – je potřeba to respektovat, vytvořit jim co nejlepší podmínky.

Důslednost

Je velmi důležité, aby na dítě maminka (tatínek, babička…) hovořila vždy stejným jazykem, pokud možno svým mateřským. Nemělo by logiku, aby maminka Češka, žijící například v Německu, mluvila na dítě němčinou, která by nebyla ani dokonalá ani procítěná.

Mazlíme se nejlépe v mateřském jazyce, stejně jako v něm voláme o pomoc nebo naříkáme. Dítě pak může mít dva (nebo více) mateřských jazyků: přesněji řečeno jeden jazyk mateřský, druhý „otcovský“ a samozřejmě třeba třetí, vycházející z kultury země, kde dítě žije.

Přirozené situace

Do věku čtyř, pěti let si dítě ani neuvědomuje, že mluví dvěma různými jazyky. Je to pro něj stejně přirozené, jako kdyby v jednom jazyce používalo dva výrazy pro jednu věc: například pejsek – hafík, lahev – flaška, obloha – nebe.

Až ve vyšším věku si to začne uvědomovat, protože se ho ostatní lidé ptají, jak se to nebo ono řekne druhým jazykem. Takže už pětileté dítě na požádání umí „překládat“ – spíše než překládá ale „vysvětluje“ ve druhém jazyce.

Aby si dítě udrželo kulturu obou jazyků na vysoké úrovni, je potřeba jazyk, který je v daném prostředí oázou (např. čeština v Německu), dále kultivovat. V předškolním věku pomocí vyprávění, písniček, ve škole je pak vhodná i výuka gramatiky a psaní.

Když dítě vyroste bez mateřského jazyka své matky, je lepší, když počká až do dospělosti, kdy se bude vracet ke svým kořenům vědomě. To ho posílí jako osobnost, začlení se do kontinuity rodu.

Miminka jsou jako houby

Děti vychovávané v dvojjazyčném prostředí se naučí – jednoduše tím, že se na ně hovoří dvěma jazyky – ovládat obě řeči stejně rychle jako jiné děti jednu. V průměru začínají děti mluvit v jednom roce věku a v roce a půl ovládají již asi 50 slov – a nezáleží na tom, jestli mají jeden nebo dva “mateřské” jazyky.

Druhý (nebo třetí…) jazyk do sebe dítě pojme nejlépe v co nejnižším věku, tedy od narození do asi 7 let. Tato schopnost výrazně klesá zejména po pubertě.

Mozky miminek nutně potřebují k “učení” se jazyku mezilidskou interakci– jen televize nebo cédéčka nestačí. (Zdroj: Neergaard, Lauran: Unraveling how children become bilingual so easily)