No ja myslela, ze me tragedie posili, ale jsem porad stejne litostiva, treba umirajici pes me normalne odboura…. A to mám průpravu – od mala vyrůstám jen s mamkou, ve dvanácti mi umřela 2. nejmilovanejsi osoba (děda) a v 19ti pak partner, pak ještě pes … ale vše je v rámci možností zapomenuto, jen děda mě mrzí dost doteď. Ale jsem víceméně kliďas, že vím, že pokud nejde o život, tak jde opravdu o ho*no:D . Ostatní problémy mě nějak netrápí.
A s těma důchodcema… moje mamka jela busem před 28 lety, strkala (nechtěně) pupkem v devátém měsíci do chlapa, který seděl a ten se ani nehnul. Takže tak. A dokonce v této době – kolegyně kamarádka jela těhotná, nikdo ji nepustil, tak si demonstrativně sedla v buse na schody.