Ahoj Katy,
děkuju za zpětnou vazbu 🙂 Když jsem tento příspěvek psala, nebyla jsem si jistá, jestli nedělám hloupost, že píšu tak sklesle a o negativních věcech. Ale zase se mi potvrzuje, že napsat vše pravdivě není tak od věci, i když to zrovna není nijak růžové, že se v tom může kde kdo najít. Ono potěší, že se s tím člověk nepere sám, že to je celkem standardní problém v téhle situaci v kdejaké rodině. Je pravda, že to, že tyšimu nedělá problém být a spát u mých rodičů několik dnů, je neuvěřitelná pomoc. Divím se tomu, že to tak je, protože se mi dlouho zdál na mě tak vázaný, že jsem si vůbec nepředstavovala, že něco takového zvládne, nato, aby z toho měl i radost a prožil to v pohodě. Každé dítě má svůj čas, určitě ten čas nadejde i u Tvých dětí, u Tvé prvorozené, ale vím, že to chce hodně trpělivosti čekat… Je to dřina, no… 🙂 Občas mi taky bleskne hlavou, jestli moje malá nestrádá, když nemůžu ve chvíli, kdy brečí, za ní, protože se věnuju Tyšimu. Ale tak rychle, jak ta myšlenka příjede, ji zas nechám odejít. Tohle je podle mě pocit, který je destruktivní a nikomu neprospěje. Ani Tobě, ani Tvým dětem. Úzkostlivé hlídání potřeb druhého taky není ve finále příjemné tomu druhému, myslím taky, že to Tvé děti ani nenapadne, pokud to nebude napadat Tebe. Tak Tě taky chci povzbudit, že tak, jak ty situace příjdou, tak nejlépe, jak umíme a můžeme, činíme a to úplně stačí. Děti jsou vnímavé a cítí, že je milujeme, že máme o ně zájem. Ale rozhodně doporučuju kouknout se na záznam Duše K s Naomi Aldort, člověk objeví ještě úplně jiný úhel náhledu na věc, který stojí za zvážení a pátrání po jeho podstatě… 🙂 Taky se držte! 🙂 Marie
