Jo Kačko, nic si z toho nedělej, já taky už nic moc nedělám, spíš kvůli tomu že to prostě není NIKDE vidět a už mě to unavuje a sem dost unavená sama o sobě. Třeba dneska sem si k obědu udělala salát, brutálně sem se po něm přežrala že když sem po obědě ukládala dceru musela sem sedět u ní na posteli, ze země bych už nevstala a pak sem se odvalila za zeď do ložnice kde sem tu hodinu a pul co ona chrněla prochrněla taky. Všude máme hračky, teď spíš teda pastelky a papíry všech velikostí a sbírání toho všeho mě deptá a pak přijde domů manžel, neřekne mi teda ani slovo ale uklizí stylem že bouchá s věcma a já se pak cejtím že mi tím dává najevo že je tu pěknej mrdník a já si sedím. Když mu to řeknu tak prej ne, ale to člověk prostě cejtí. Než se malá narodila tak sem tu měla načančáno, vyžehleno, v mrazáku navařeno. Teď? Co nevyžehlil manžel tak není vyžehlené, jen usušené v sušičce, která to docela vyžehlí a naskládané v komodě. Okna sme myli před asi dvěma měsící a práší se tu tak že by to chtělo zas, prdím na to. Vyprala sem potahy kočárku, křesílko a takový kravinky a už prostě čekám až to přijde. A dotazy mé maminky “ Co dneska děláte“ už nereaguji jinak než “ Jako vždy válíme si šunky“
