Jogo, já jsem ve Francii jen 2,5 roku, ale až od porodu Maxíka mi začínají příbuzní a přátelé chybět. Mám potřebu se s někým podělit o to štěstí, vidět, jak i někdo jiný kromě mě a manžela má Maxíka rád. O co víc vidím, jak jsou z Maxíka všichni unešení (přátelé i neznámý lidé v obchodě nebo u kadařnice) a jak on jim jejich pozornost oplácí neskutečnými úsměvy a často i smíchem, tak je mi líto, že to nemůžu sdílet s rodinou (mojí i manžela).
Leni, ohledně odjezdu přítele je každá rada drahá. My, když jsme věděli, že manžel pojede na ty 4 měsíce pryč, tak jsme ještě jeli všichni tři na krátkou dovolenou k moři, abychom si to užili. A po odjezdu je důležité se něčím zaměstnat, aby člověk neměl černé myšlenky. Na začátku se to nezdá, ale fakt to s dítětem rychleji utíká. Je fajn občas vyrazit na nějaký výlet (třeba jen ty a Eli). Může také k vám někdo přijet na týden na navštěvu – to máš hned tři týdny zabité – první týden se chystáš na příjezd (úklid, nákup), druhý týden tam ta návštěva je a třetí týden uklízíš a dávaš se dohromady po psychické stránce 😀 😀 😀
Vcelko, třeba se vám ve Francii tak zalíbí, že si najde manžel práci tady 🙂 Tady na jihu je to pro cizince dobré, je jich tu hodně a místní jsou na ně zvyklí. Pak ještě v Paříži, ale tam je to hrozně anonymní a chvílemi i dost nebezpečné (hlavně metro kvůli Arabům). Ale můžete vzít i to Španělsko, to bychom zase přijeli na dovolenou my k vám. Já bych teda jela i na dovolenou do Německa.
