Máňo zvádáš toho teda sakra moc a jsi skvělá máma pro Maxíka, ale Vcelka má pravdu. Trochu uber. Neboj se poprosit o pomoc. Neříkej mi, že francouzi nejsou tak galantní jak mám vysněno a některý ze sousedů by ti třeba s tím dřevem nemohl pomoct.
Já teda muže mám doma, ale o nějaký jeho pomoci se moc mluvit nedá. Ráno odchází v půl sedmý do práce a vrací se domů okolo půl osmý. Vyvenčí psa a jde se koukat na telku nebo na net. Veškerá jeho pomoc v týdnu je asi ta, že při koupání nám napustí vaničku a pak jí vyleje. Když už jsem jo grogy nebo nasr…. tak teda podrží tu flašku. V noci už teda nekrmíme, ale to neznamená, že xkrát za noc nejsem vzhůru, nechodím přikrejvat, převrace, případně dávat dudlíka. Manžela nic nevzbudí, teda pokud mu při návratu do postele nelehnu na ruku, tak si spí klidně celou noc. Já jsem v devět večer mrtvá a usínám. On to nechápe, jsem přeci na dovelený, celý den doma a on chudák chodí do práce. Na procházce sám nebyl nikdy. O víkendu jdeme všichni, protože bereme i psa a jít zároveň s kočárem a s naším psem je nemožný. Takže jeden má kočár a druhý psa.
Sice mám tchýni v baráku, ale že by pomohla to ani omylem. Spíš nakopak. Musím jí uvařit oběd, vyprat, vyžehlit a trochu se snažit aby jsme tu úplně neshnili. Sem tam jedeme k našim, tam je teda o Vojtu postaráno, ale nikdy jsme tam ještě nespali a maximálně ho tam necháme tak hodinu, než dojdeme nakoupit třeba do Makra (tam děti nesmějí).
