Já teda ještě nedospěla do stadia, že pro těhotenství udělám cokoliv.. Prostě buď to pude přírodně, nebo to nebude. Nehodlám být matka blázen, co si vypiplá miminko a to jí pak do třiceti zůstane na krku, protože si v dětství jedinkrát neodřelo kolínka.
Jogo dneska uletěl on, ale do konce týdne se vrací, příští týden mam služebku já. Pak sme do konce dubna doma. Květen a červen ale bude stát za to, prakticky z akce do akce, 3 týdny každý měsíc mimo.
Budeme se ale asi už víc těšit na svatbu. Nevím, uvažuju, že se na snažení vykašleme. Přestanu počítat dny a sledovat týdny. Možná sem chodit. Musíme se domluvit, pač miminko moc chceme, ale takhle to nejde. Je to opravdu moc veliký zklamání pokaždý a nápor na psychiku. Sem pak vypsych i v práci, melu názory to či ono ohledně dětí, sleduju každý píchnutí a snažím se cítit něco, co není. Člověk by řekl, trochu magor.
