Od okamžiku, kdy jsme si partnerem a jeho dcerkou Petrřičkou nechali zjistit pohlaví miminka, které čekáme, přála jsem si říkat svému rostoucímu bříšku (tedy spíš človíčku v něm) skutečným jménem. Nechtěla jsem, aby miminko bylo zejména pro Peťku imaginární a abychom ji lépe připravili na skutečnost, že se po 9ti letech jedináčkovství bude muset o pozornost svého tatínka dělit s někým dalším. Pracovní název v pravém slova smyslu našeho malého hrášku na ultrazvuku byl do té doby pouze „miminko“. Od 12. týdne jsme však už tušili, že se můžeme těšit na chlapečka, který naši rodinu rozšíří počátkem února roku 2011. Už tedy od 12. týdne se strhla mezi mnou a Petrem nekončící diskuze nad klučičími jmény. Netušila jsem, že máme tak rozdílný vkus! Petrovým favoritem bylo jméno Vincent, které by mi samo o sobě až tolik „nevadilo“, ale které se vůbec nehodilo k Petrovu typicky českému příjmení. My s Petřičkou jsme si oblíbily jméno také méně obvyklé, ale zato přeci jen běžnější – Sebastian. Až do zápisu shody o jméně nenarozeného dítěte nesezdaných párů na matrice jsme tak s partnerem vedli vtipné rozhovory v duchu: „Co dělá Vincent?“ „Tady žádný Vincent není.“ … Je to proto teprve necelý měsíc, co říká našemu chlapečkovi Sebastiánek i můj drahý. Že je to jméno pro mnohé další členy našich rozvětvených rodin přinejmenším nezvyklé, jsem zjistila až podle otázky: „A jak mu budete říkat?“ Sebík přišlo každému srandovní, ale pro malého kluka se hezky hodí a až povyroste, už bude mít určitě najakou dětskou přezdívku od svých kamarádů. Tedy doufám, že se pro něj neujme přezdívka, kterou jsem mu nechtěně přiřkla, když jsem se v rámci vánočních příprav a zdobení bytu přeřekla a řekla: Dneska už SOBÍK spinká. :))
