My máme oba teploměry (oba digitální), jeden do podpaží atd. a jeden na čelo. Ten na čelo měří bleskurychle, ale dost nepřesně, klidně o jeden stupeň míň nebo víc, takže stejně používáme ten klasický.
Postýlku máme jen jednu a stejně ji používáme pouze jako podstavec pod přebalovací pultík, Justýnka v ní nestrávila snad ani hodinu. Ne že bychom to nezkoušeli, ale samozřejmě plakala a já jsem toho názoru, že dítě patří k mámě a plakat z osamění by dlouho nemělo (a když už pláče z jiného důvodu a není v naší moci jí pomoct , tak v náruči). Je pořád s námi, hodně ji nosím v šátku i nosítku, ale začíná se už trochu osamostatňovat a vydrží chvíli ležet na zemi na dece, zkoumá ručičky, pozoruje brášku… ještě radši má, když se nad ní někdo sklání a povídá si s ní, usmívá se. Nahlas se zatím nesměje, ale brouká, to jo :). V noci spí mezi maminkou a tatínkem, a hned vedle v posteli spinká její bráška. Ze začátku jsme se na matraci šíře 160 mačkali všichni čtyří :). Nakonec ale Jáchym přistoupil na to, že mu přisuneme pelíšek k našemu a spí tam.
