Jak se zaregistrovat v Podolí? Zažili jsme na vlastní kůži.

Ještě před tím, než se definitivně rozhodnete, ve které porodnici byste chtěla porodit, je rozumné si ujasnit několik věcí. Především zdánlivě něco zcela jasného a to sice to, že své miminko budete rodit vy a že v porodnici o vás budou „pouze“ pečovat. A způsoby péče o rodící ženu a novorozence se mohou v jednotlivých porodnicích poměrně dost lišit. Také je užitečné si zjistit dostatek informací o tom, co to je porod a jak tento proces za normálních okolností probíhá.

Zdroj: archiv redakce

Pro mimopražské ve třetím měsíci těhotenství možná trochu úsměvná starost, ale když nechcete riskovat a do poslední chvilky nevědět, kde vlastně budete rodit, máte nejvyšší čas.
A já si navíc pro svůj den D vybrala nejoblíbenější porodnici v Česku – Ústav péče o matku a dítě v Podolí, a to hned z několika důvodů- skvělé reference, doporučení kamarádek a proslulé lékařské kapacity.

Dvanáct vyvolených

Do Podolí se však jako rodička dostanete, jen když si v den, který vám bude vypočítán jako 14+0, velmi brzo přivstanete a dokážete být mezi prvními před kartotékou. Jen v ten jediný den a jen 12 maminek. Ostatní mají smůlu. Nutno říct, že tak to není v Praze jen v Podolí, ale ve většině porodnic. Otevírá se v sedm.

Nechci riskovat

Připravuji manžela na brzké vstávání a vybírám nejkratší cestu. Manžel jen kroutí hlavou a diví se, proč tam musíme být před šestou, když otvírají až v sedm. „Prosím tě, věř mi, jinak to nejde, nebudu riskovat. Je to to nejmenší, co zatím můžeme pro miminko a vlastně i pro mne udělat,“ vysvětluji mu.
Moc to nechápe, ale podřizuje se. Ještě jsem ho „vybavila“ několika hororovými informacemi o registraci v této porodnici z internetových diskusí:

Když přijdete po šesté hodině, nemáte šanci, budoucí maminky se o místa perou, předbíhají se, na sezení jsou jen dvě židle, ostatní musí více než hodinu stát nebo sedět na schodech….
I moje kamarádka, která rodila v Podolí před půlrokem, mi radila: „Vezmi si rybářskou židličku a svačinu.“

Přípravy na velký den

Připravena na nejhorší jsem už dva dny předem byla pěkně nervózní. Kamarádi, kteří nemají děti, mi říkali, že by nic tak ponižujícího nepodstoupili, jsou přece i jiné porodnice. Kamarádi s dětmi mojí volbu schválili a drží palce. Večer jdu spát dřív, ale stejně nemůžu usnout. Svačina je v ledničce připravená, knížka v kabelce, doklady dvakrát překontrolované a deka pro všechny případy v autě.

Neselžu?

Vstáváme ve 4:40. Nechce se ani jednomu. Vyjíždíme ve čtvrt na šest, cesta by nám měla trvat asi 20 minut, na silnici jsme naštěstí skoro sami.
Cestou mi v hlavě běží myšlenky: „Co když to nezvládneme? Co když selžeme už při první překážce v péči o miminko? Budu si celý život vyčítat, že jsem byla líná a nevstala dřív.“
Jsem už tak zmatená, že začínám pochybovat, proč chci zrovna Podolí.
Já vím, hormony, říkáte si. Možná. Nebo jen hysterie nastávající matky, která nechce zdraví svého dítěte nechat náhodě. Nepoznávám se.
Když se později bavím s maminkami v čekárně, máme pocity vesměs stejné – opravdu je to to nejmenší, co zatím můžeme pro toho prcka udělat. Nemůžu se dočkat, až budu vyplňovat tento dotazník. Výběr jména, to jsou teď moje nejčastější myšlenky.

V porodnici

Přijíždíme v 5:40. V hale už čeká jedna maminka a mladí manželé. Jsme třetí. Moje šťastné číslo, s manželem jsme se taky seznámili třetího.
A teď už jen vydržet a nenechat se předběhnout, říkám si. S potěšením zjišťuji, že informace o počtu židliček v hale byla přehnaná. Je jich tu minimálně deset, pro ostatní pak musí stačit patky sloupů.
Postupně přicházejí další těhulky, většinou s partnery. Na každé je znát úleva, když zjistí, že se do magického čísla 12 ještě vejde. Všechny také vypadají stejně – unaveně. Čím víc lidí přichází, tím nervozita narůstá.
Povídám si s tatínkem, který přišel sám, doma na něho totiž kromě manželky čeká už jedno dítě. Říká, že mu to připomíná fronty na banány a toaletní papír za socialismu.

Hurá, jsem v Podolí!

V půl sedmé vychází úřednice z kartotéky a vyvěšuje papír, na který se máme napsat v pořadí, jak jsme přišly. Nikdo se nestrká, ale pořadí si přísně střežíme. Na papíře zbývá poslední kolonka. Takže zatím 11. Později se však ukazuje, jedna maminka registruje na stejný termín i svou kamarádku, takže před půl sedmou už vlastně bylo plno.
V 7:05 přicházím k vysněnému okénku, dostávám razítko a pokyny, jak se objednat. Budím polospícího manžela a děkuji mu za podporu. Myslím to upřímně. Je to poprvé, co se za těch čtrnáct týdnů mohl účastnit něčeho hodně důležitého pro jeho dítě a jsem ráda, že to udělal. Být tam sama byla bych mnohem nervóznější.
Teď jen doufám, že v termínu mého porodu nebudou mít hodně kritických případů a nepošlou mě stejně jinam…