Když jsem před 12lety měla dceru tak jsem byla z toho,že nechce spát jako ségry kluk a že pořád řve a byla jsem z toho otrávená a ex mi v tom moc nepomáhal,ten musel mít oběd v půl 12 na stole a místo aby když přijel z práce tak řekl ahoj holky tak jeho pozdrav byl co bude k jídlu nebo mám hlad.Holka řvala a ještě,že jsme bydleli s našima,že máma uvařila.No vyřešila jsem to,ale šidila jsem holku a někdy jsem na ní byla až hnusná-no mladá,ale nechci všechny mladý holky házet do jednoho pytle.Dcera brzo chodila,brzo na záchod,brzo byla bez plen takže jsem se jí věnovala,ale někdy jsem toho měla dost.No a tak jsem si řekla,že s tímto dítkem budu v klidu a ať si brečí,že já u něj budu a budu si s ním hrát a budu trpělivá.Já už další dítko neplánuji,přítel sice chce,ale dvě děti mi stačí a ještě ke všemu ten špatný porod tak už ne.
Asi jsem divná,ale nejsem sama.Jedna holka na jiný diskuzi se o dceru bála a bojí,že ji nikumu nepůjčila a já taky jen mojí ségře a mamce,ale ostatním ne.Nevím jestli je to normální?
