První posledním

Poprvé jsme se potkali 14. 4. 2014 na Vyšehradě. Před tím jsme si psali, ale vlastně moc si nenapsali. Znáte takovou tu konverzaci, kdy jeden mluví o koze a druhý o voze, ale vůbec vám to nevadí. Víte, že se navzájem posloucháte. A možná taky víte, že slova jsou zbytečná, protože kdesi v hloubi cítíte nepopsatelný klid. Klid z člověka, o kterém nic nevíte. V dnešní době tak trochu oxymóron, že?! Každý má záznamy na sociálních sítích, na internetu… o člověku si uděláte nesmazatelnou představu ještě před prvním „ahoj“.

Po pár týdnech přijde k životu druhý MB a vy o tom prvním MB pořád nic nevíte, ale klid cítí i ta nejposlednější buňka vašeho těla. Kamarádky se hroutí, ruce zdvihají k nebi, mluví o nezodpovědnosti, o risku, o užívání si života, o ztrátách svobod… A vy tam stojíte v tom palebném prostoru, kolem vás lítá jedna střela za druhou, a víte, že vás nemůžou zasáhnout, víte, že největší nezodpovědností a riskem by bylo nechat tohohle člověka odejít ve jménu užívání si života a pomyslných svobod.

Začal se odpočítávat čas. Zbývalo nám jen pár měsíců, kdy jsme si mohli užít a vlastně poznat jeden druhého. Byly to velice krásné a intenzivní zážitky. Do toho všeho jsem se stěhovala, plánovali jsme svatbu, připravovali jsme se na příchod dítěte. 40+2 se narodil druhý MB a náš vztah byl odsunut na druhou kolej.

Po roce jsme se jakž takž vzpamatovali ze změn v rodinném kruhu, ale to už k životu přišel třetí MB. A já stála opět uprostřed palebného prostoru. Tentokrát jsem si ale vyslechla kritiku ze strany rodiny: jste nezodpovědní, tohle nastávající matka nedělá, o tamtom nepíše, zase kluk…?! A tak na místo sdílené radosti jsem mnohdy prožívala tichou bolest a všechny slzy padaly do dlaní mého manžela. Na každém rohu jsem hledala odpověď na otázku, k čemu je všechno tohle zlé dobré? Proč mají lidi nutnost se strefovat, zesměšňovat, pomlouvat, když se můžou radovat? Když jsem utišila pláč, tak mi to bylo jasné… je tady On a všichni ostatní jsou pro naši existenci jako rodiny nedůležití.

Vztah s mým manželem byl opět nemilosrdně odpočítáván. Konec přišel po 41+1 týdnech mého druhého těhotenství. Tentokrát už ve mně nebylo tolik klidu, protože jsem věděla, co přijde. Věděla jsem, o jaké „svobody“ přijdu, ale co mě trápilo a trápí víc, je ztráta času, který bych ráda věnovala tomu, který byl první, ale z pochopitelných důvodů je teď, na několik měsíců či let, ten poslední. A tak zase kanou slzy. Slzy bolesti, slzy lásky. JÁ TĚ CHCI! CHCI TĚ JEN PRO SEBE! Ale jak?! Kdy?! A u prsu držím jednoho a druhý na mě volá z vedlejšího pokoje.

Trpělivě čekám, kdy z tohohle kolotoče vystoupím silnější než kdy předtím a svého manžela odměním opravdovým narozeninovým dortem a ne jen improvizovaným lentilkovým. Protože se zbytkovou energií po celém týdnu s druhým a třetím MB zvládnu tak akorát nákup „surovin“ v obchodě, a jdu si umýt vlasy a špínu zpod nehtů, abych na narozeninové fotce měla „svěží look“. Míra radosti a vděčnosti v jeho očích za těch pár barevných krabiček srovnaných do tvaru „dortu“ mi stejně dá pocit té nejlepší kuchařky a manželky na světě.

Trpělivě čekám, kdy předmětem našich konverzací nebudou pouze děti, a našim nejdelším rozhovorem nebude: Ahoj – Ahoj – Běž s Martínkem ven. – Mikuláš potřebuje vykoupat. – Dobou. – Dobrou. Trpělivě čekám, kdy přestaneme fungovat jen jako rodiče, ale budeme opět partneři, žít jeden pro druhého a pokračovat v poznávání našich světů, protože On byl první a vždycky bude!