17. listopad: Svoboda pro matku i dítě

KLUB TĚHULEK! TEREZA Chemikálie. Léky. Preindukce. Plán? Střih. Anestezie. Indukce. Nevůle. Vyvolávat. Dítě. Výběr. Svoboda. Antonín. Jméno? Všechna tahle slova, všechny možné porodní plány, všechny možné i nemožné myšlenky se mi honily hlavou až do 12:30 17. 11. 2016. V tu chvíli, po preindukci, bylo rozhodnuto, že dítě přijde na svět ještě ten den v 18:15.

Porod byl preindukován v termínu 41+1. Byl to poslední možný termín vyvolání porodu, protože na víkend se neplánují žádné zákroky a nemocnice nemůže zaručit dostatečný počet lékařů, kdyby došlo ke komplikacím.

Po probuzení na státní svátek jsem byla rozhodnutá, že do porodnice nenastupuju, že prostě dítě nemůže přijít na svět plánovaně, prostě má svou volbu a já jsem vůbec nebyla smířená s tím, že bychom mu tu volbu měli odejmout. Snažila jsem se ho vypudit všemi možnými způsoby, ale nikdy se nepohnulo ani o centimetr. Ani náznakem, že by mělo jít ven. Na druhou stranu jsem byla v koutku duše ráda, že konec těhotenství je v dohlednu, protože jsem byla do poslední nitě vyčerpaná starostí o Martínka.

Posledních 14 dní před porodem byl nemocný, zvracel, byla jsem s ním celé dny doma, v noci se budil kašlem a pak se třeba jen tak sám od sebe probudil v noci a byl i dvě hodiny vzhůru. Šestým smyslem zabraňoval tomu, aby byl v mém těle vyplavován oxytocin a aby tedy došlo k samovolnému porodu. V noci jsem si neodpočinula, přes den jsem byla příliš unavená, abych se soustředila na miminko a na sebe a navíc narůstala všechna možná r.i.z.i.k.a… Miminko je příliš velké, hrozí, že se neprodere ven. Císařský řez a epidurál budou nevyhnutelné. Placenta už nestačí okysličovat plodovou vodu, miminko se udusí nebo si přes svou velikost ukákne a spolkne smolku.

Nicméně s manželem jsme dojeli do porodnice po 9 hodině ranní. Rostla ve mně panika, stres a napětí. Čert to pal! Chci to mít za sebou. Chci mít klid! Soustředit se sama na sebe, na ten obrovský břich, který klesal dolů, mimino, které by chtělo ven, ale nemohlo, protože mu byly kladeny do cesty všechny možné překážky. Takhle jsem si to ani v tom nejhorším snu nepředstavovala. Dobrovolně nastupuju na jatka!

Jak se bude jmenovat??? Celé těhotenství jsme byli přesvědčeni, že budeme mít Antonína. Ani jsme se nepodívali do kalendáře. Prostě jsme nepochybovali. Všichni to věděli. I Martínek uměl vyslovovat Toňo a Toník. Věděl, že se takhle bude jmenovat miminko. 3 dny před porodem se mě ale zhostila myšlenka, že nechci mít druhé jméno v naší rodině děděné. A tak jsem vzala kalendář a chystala se najít to klíčové heslo k vyvolání porodu. Ještě před otevřením mi ale na mysl přišla jména Teodor a Mikuláš. Jeden nebo druhý. Začaly dlouhé telefonáty s manželem. Se slzami v očích a zoufalstvím v hlase jsem se mu snažila vysvětlit, že dítě nechce ven skrze to jméno! Prostě se tak nechce jmenovat! Nechtěl na žádnou jinou variantu přistoupit. Ještě u příjmu v porodnici jsme se před 3 sestrami dohadovali, jaké jméno bude teda dítě mít. Všechny papíry vyplněné a otázka byla jasná: „Paní Terezo, kdyby náhodou u Vás došlo k nějakému chirurgickému zákroku, dítě by nemělo zůstat bezejmenné. Jak se tedy bude jmenovat?“ Já: „Mikuláš.“ Manžel: „Tak jo. A pokřtíme ho jako Antonína!“ Já: „Tak jo!“ V ten moment ze mě spadl obrovský balvan a já byla přesvědčená o tom, že rodíme ještě dnes.

Jak to ale uděláme? Preindukce je proces na jeden den a vyvolávání porodu na den druhý. Manžela jsem poslala tedy domů s tím, ať přinese nějaké ovoce a že stačí, když přijde až kolem 18 hodiny. Rodíme přece podle plánu až zítra, že ano?! Na čekací pokoj jsem šla už s mnohem lepší náladou, ale pořád nejistá tím, jak to vlastně budu cítit a prožívat. Byla tam se mnou paní ve 30. týdnu s dvojčaty a druhá paní také ve 41. týdnu na preindukci. Ležela jsem a bavila se s ženami asi hodinu. Snažila jsem se naladit na mimino v břiše. Celá nedočkavá jsem si říkala, tak kdy už asi něco pocítím. Musím tomu pomoct fyziologicky. Začala jsem chodit, skákat na balóně a sprchovat se horkou vodou. Hmmm… něco se děje. Ale jak mám poznat co, když je to tak odlišné od přirozeně rozběhnutého porodu.

Přišel lékař: „Tak co, paní Terezo? Sestřičky říkaly, že už tady dýcháte? Zvažujete ten epidurál?“ Já: „Tak jestli rodíme až zítra, tak možná jo, ale zatím myslím, není třeba. Kdy bude další kontrola, jaký je stav?“ Zeptala jsem se zhruba kolem 15:30. „Tak kolem 20:00, tyhle premenstruační bolesti jsou běžné, paní Terezo, to se zatím vůbec nic neděje,“ lékař na to. Aha, pomyslela jsem si v duchu, mám věřit chlapovi, že si dokáže představit tuhle premenstruační bolest? Sama sobě jsem nevěřila, jestli bych tyhle bolesti vydržela až do 20:00. Je to nějaké podezřelé, myslela jsem si. Další moje myšlenka: „Že já kráva jsem zase těhotná! Bože! Tohle se nedá vydržet! Mám ale plán! Všichni si ho četli, teď se nemůžu zeptat, jestli je možné provést císařský řez?!“ V tu chvíli přijel manžel – bylo 16:30 – tedy hodina a půl dřív než jsem mu řekla. Zavolala jsem mu, že si dojdu na záchod a do sprchy, ať počká. Praskla voda. Zmáčknu nouzové tlačítko. „Jste si jistááá?“ V ten moment jsem nevěděla, jestli se ptají mě nebo se mnou ve sprše je ještě nějaká další těhule. Podstoupila jsem cestu za lékařem: „Jste si opravdu jistááááá?“ ozvalo se i z jeho úst. Chlap! „Jo, dobrá, tak už nahoru nemusíte. Jdeme na porodní sál.“

„Máte volný sál s vanou?“ Byl. Šla jsem s nadšením. Ještě dvacet minut vydržet „na suchu“ s monitorem na břiše a pak zapluju do vody. Splněný sen. Všechno šlo podle Plánu… ale ne toho psaného, ale vysněného! Manžel byl přítomen celou druhou dobu porodní, já s pupkem nad vodou plula v hlubokém soustředění a očekávání, tlumené světlo, intimní atmosféra, „prozpívala“ jsem každou kontrakci, usínala v delších intervalech mezi kontrakcemi, větší souznění sama se sebou, s miminem a s jemnou přítomností manžela jsem si nemohla přát.

Vyměnila se služba. Kontrakce byly nepravidelné. Jednou 3 za sebou s minimální pauzou, pak třeba po 10 minutách jedna. Je tohle už porod? Nevím. Začala jsem se cítit nepohodlně při kontrakci, pnuly mi nohy. „Zajdi pro sestru!“ vyslala jsem manžela těsně před 18:00. „Dobrý den, paní Terezo, už se známe. Pojďte z vody, podíváme se, jak to vypadá, ať nám tady neporodíte do vody.“ Věděla jsem, že jakmile z vody vylezu, kontrakce se astronomicky zrychlí a bude to neskutečně bolet. Slabé přirovnání. Na dva kroky od vany k porodnímu křeslu jsem se odhodlávala 5 minut. Sestra mi masírovala bedra. Kontrakce neustálé. Vyhoupnu se na křeslo. Chytím manžela pod krk, štípu ho, mačkám, řvu… Sestra směrem do chodby špitla na jinou porodní asistentku: „Rodíme!“ A pak ke mně: „Paní Terezo, zkuste to trochu potišejc, děsíte nám prvorodičky!“ 10 minut trval stah, na jehož konci se poprvé nadechl náš Mikuláš. Vítěz mezi lidmi. Dítě svobody.

22.11.2016 12:10

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist