Podobně jako v jiných evropských zemích se u nás provádí povinné a pravidelné očkování podle očkovacího kalendáře. Jedná se o očkování proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, přenosné dětské obrně, spalničkám, příušnicím a zarděnkám, virové hepatitidě typu B a haemophilu influenzae typu b.
Očkování chrání dítě před těžkými nakažlivými onemocněními. Při očkování se do těla dostává očkovací látka, vakcína, která obsahuje oslabené nebo mrtvé zárodky dané nemoci. Nevyvolá nemoc,ale přinutí organismus vytvořit protilátky, které ho v budoucnu před touto nemocí ochrání.
OČKOVACÍ KALENDÁŘ – pravidelné ze zákona povinné očkování (aktualizováno v listopadu 2011):
4. den – 6. týden:
Tuberkulóza – pouze u dětí, které mají riziko onemocněním tuberkulózy v rodině. Plošně se děti již neočkují.
9 týden. – 3. měsíc
Hexavakcína – první dávka (záškrt, tetanus, dávivý kašel, Haemophilus influenzae b, dětská přenosná obrna a hepatitida typu B. Vše v jedné injekci.)
Pneumokok – první dávka
(Současně je možné podat 1. dávku polykací vakcíny proti rotavirům, která není hrazena ze zdravotní ho pojištění. Patří mezi doporučená, nikoli povinná očkování.)
3. – 4. měsíc:
Hexavakcína – druhá dávka
Pneumokok – druhá dávka
(Současně je možné podat 2. dávku polykací vakcíny proti rotavirům,která není hrazena ze zdravotního pojištění. Jde o doporučené, nikoli povinné očkování. Další informace o vakcíně viz článek Doporučená a další očkování.)
4. – 5. měsíc:
Hexavakcína – třetí dávka
Pneumokok – třetí dávka
11. – 15. měsíc (u hexavakcíny až 18. měsíc)
Hexavakcína – čtvrtá dávka
Pneumokok – čtvrtá dávka
15. měsíc:
Spalničky, příušnice, zarděnky – první dávka
21. – 25. měsíc:
Spalničky, příušnice, zarděnky – druhá dávka
5. – 6. rok:
Záškrt, tetanus a dávivý kašel – přeočkování
10. – 11. rok:
Záškrt, tetanus a dávivý kašel a dětská přenosná obrna – přeočkování
(Další přeočkování proti tetanu bude po 15 letech.)
13. – 14 rok:
Očkování proti lidským papilomavirům u dívek ve 3 dávkách během 6 měsíců (doporučené očkování, hrazené zdravotní pojišťovnou).
Doporučená očkování
Doporučená očkování jsou ze zákona
nepovinná. Nejsou v plné výši hrazena zdravotní pojišťovnou, ale to neznamená, že dítěti nepřinášejí užitek. Naopak: některá nepovinná očkování jsou pro většinu děti více než vhodná a uvažuje se o jejich zavedení do systému pravidelného očkování.
Očkování proti pneumokokům
Vakcínu lze podat souběžně s očkováním hexavakcínou (4 dávky). Zahájí-li se očkování později, po 7. měsíci věku klesá četnost dávek. Při očkování dětí mezi 2. – 5. rokem se podává jedna dávka. Očkování není povinné, ale je hrazené zdravotní pojišťovnou.
Očkování proti lidským papilomavirům:
Vhodné je aplikovat tuto vakcínu zejména dospívajícím dívkám a mladým ženám před začátkem pohlavního života. Z vakcinace ale mohou profitovat i ženy až do věku 45 let. Očkovat lze i chlapce (mezi 9–15 lety). Podávají se zpravidla 3 dávky v intervalu 0–2–6 měsíců. Druhou dávku je ale možné podat již za měsíc od první. Interval mezi druhou a třetí dávkou by neměl být kratší než 3 měsíce.
Od roku 2012 bude očkování pro dospívající dívky vě věku mezi 13. – 14. rokem hrazeno zdravotní pojišťovnou.
Očkování proti rotavirům:
Očkovací látka je ve formě roztoku, který dítě spolkne. Podává se v závislosti na typu vakcíny ve 2–3 dávkách od 6. týdne věku s odstupem minimálně 4 týdnů. Může se podat souběžně s jiným očkováním (např. hexavakcínou). Poslední dávka se aplikuje nejdéle do 24. – 26. týdne (podle typu vakcíny). Očkování chrání před častým původcem těžkých průjmů. Některé země očkují plošně všechny děti.
Očkování proti meningokokovým infekcím:
V současné době se doporučuje očkovat děti před vstupem do kolektivního zařízení (školka, škola) a v začátku dospívání (mezi 11. – 14. rokem) přeočkovat čtyřvalentní vakcínou proti meningokoku A,C.Y,W 135.
Od roku 2012 bude pro Evropu k dispozici také vakcína proti meningokoku sk. B. Do budoucna se uvažuje o zapracování této vakcíny do očkovacího schématu u kojenců a možnosti hrazení zdravotní pojišťovnou, podobně jako je tomu u pneumokokové vakcíny.
Očkování proti klíšťové encefalitidě:
Očkovat se mohou děti starší jednoho roku, výjimečně i mladší. Očkuje se třemi dávkami. Schéma očkování: začíná se koncem podzimu nebo v zimě a mezi první a druhou dávkou očkování je interval 1–3 měsíce. Třetí dávka se podává za 9–12 měsíců po druhém očkování. Je možné zvolit i rychlejší schéma. Přeočkovává se po 3–5 letech. Pojišťovny v různém rozsahu na toto očkování finančně přispívají. Očkování proti klíšťové encefalitidě je potřebné nejen pro děti, ale i pro dospělé. Dlouhodobé neurologické komplikace (ochrnutí ruky) jsou doménou dospělých!
Očkování proti planým neštovicím
je možné podat v kombinované očkovací látce spolu s vakcínou proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám (15. měsíc, přeočkování za 6–10 měsíců). Samostatně se očkuje 2 dávkami, obvykle v intervalu 1–2 měsíce.
Očkování proti chřipce
se doporučuje hlavně u chronicky nemocných dětí a dětí v dětských domovech a ústavech. V ostatních případech je vhodná porada s lékařem. Očkování proti chřipce je velmi vhodné a potřebné pro seniory. Míra proočkovanosti této skupiny obyvatel je u nás stále oproti sousedním zemím velmi malá.
Očkování proti žloutence typu A:
Očkovat lze děti po roce věku ve 2 dávkách v intervalu 6–12 měsíců. Kombinovaná látka proti žloutence A+B se podává ve 3 dávkách (0–1–6 měsíců).
Očkování se stalo samozřejmostí a stejnou samozřejmostí se v očích veřejnosti stala představa, že dítě na infekční onemocnění neumírá. Proto se občas objevují hlasy, které nutnost a účinnost očkování zpochybňují. Přitom by stačilo zapátrat v historii každého rodu a najít, kolik dětí v minulých pokoleních zemřelo na nemoci, se kterými se díky očkování naše děti nemusí potýkat. To ale neznamená, že očkování původce infekcí vymýtilo a že není možné, aby dnes dítě onemocnělo obrnou, spalničkami, záškrtem. Naopak: u neočkovaného dítěte je to velmi pravděpodobné. Jedinou výjimkou jsou pravé neštovice, kde se podařilo očkováním celosvětově původce nemoci vymýtit, a proto se upustilo od dalšího očkování dětí.
Očkování proti vzteklině
Díky očkování zvěře se vzteklina, zákeřné virové onemocnění, vyskytuje u nás jen sporadicky. Zdrojem nákazy je nemocné divoké zvíře (liška, srnčí, jelení zvěř) nebo nakažené domácí zvíře. Pokousáním zvířetem dochází k přenosu viru a nákaze. Nákaza vzniká i při manipulaci se zvířetem a potřísněním otevřené rány kůže jeho slinami.
Během posledních dvaceti let nebylo u nás zaznamenáno onemocnění člověka vzteklinou. Je to výsledek drahé, ale účinné vakcinace lišek návnadou. Onemocnění vzteklinou se projevuje zprvu bolestmi hlavy, nespavostí, horečkou, postupně halucinacemi, nepřiměřeným chováním, křečemi, obrnami svalů. Jedinou možností, jak se nemoci bránit, je okamžité očkování po zranění zvířetem důvodně podezřelého ze vztekliny. Podává se tzv. antirabické sérum. Poté se pacient očkuje a přeočkovává.
Pokud ke zranění nedošlo, ale pacient byl ve styku s nemocným zvířetem, sérum se nepodává, pouze se očkuje. Existuje i preventivní očkování proti vzteklině u osob se zvýšeným rizikem kontaktu s touto nákazou. Vakcína se podává do svalu nebo podkožně, do oblasti ramene nebo u dětí do stehna.
Na Babywebu také najdete:
Ponechat očkování na vůli rodičů? Ptáme se odborníků
Jak funguje náš imunitní systém?