Deník budoucího táty: rodíme

Jmenuji se David, je mi 35 a před nedávnem se mi obrátil život naruby. Narodil se mi syn…

denik-budouciho-taty-1100x618.jpg Zdroj: Lobey

Tak a je to tady. Po devíti měsících a všech přípravách nastává den, na který jsme tak čekali.

První kontrakce začaly brzo ráno, ale jejich intenzita ani četnost nebyly zatím tak velké, takže jsme se snažili být v klidu a čekat. Cítil jsem se nejistě. Jako muž nedokážu pochopit, co se teď děje, jestli to bolí a jak to bude pokračovat. Věděl jsem, že se mám snažit partnerku uklidňovat a pomáhat jí. Zatím ale nebyla potřeba, všechno zvládala sama. Jak ale hodiny ubíhaly, kontrakce se zrychlovaly a nabíraly na intenzitě a já jsem začal být nervózní. Nebylo by lepší už jet? Měl jsem hrůzu z toho, že partnerka začne rodit po cestě! Přiznávám, na vině tomu byl zřejmě nějaký film nebo příběh od kolegů. Ale pravda je, že jsem tu situaci nedokázal posoudit. Nikdy jsem to nezažil, partnerka také ne. Ta ale zůstávala v klidu a pouze mě žádala, abych čas mezi kontrakcemi stopoval. Tak jsem také činil s vědomím, že to je jediné, jak teď můžu pomoci.

Jedeme do porodnice

Podle rad z předporodních kurzů jsme dělali teplou koupel a další věci pro uklidnění. Také to prý pomáhá uvolnit svaly a s porodem. Jak čas plynul a kontrakce se blížily době, kterou nám řekli v porodnici, byl jsem stále nervóznější. Partnerka v klidu volala do porodnice, ujišťovala se, že mají volno a po mém naléhání jsme vyjeli. Přiznávám, byl jsem nervózní z pocitu neznámého a vlastně i z té bezmoci v případě, že by porod začal dřív. Proto jsem neváhal, vzal nachystané věci do auta a vyrazili jsme do porodnice. Cestu jsem měl naučenou a vše šlo podle plánu. Uklidňoval jsem se, protože jsem věděl, že jsou v porodnici lidé, kteří mají zkušenosti a není se tak čeho bát. Když jsme přijeli, vydali jsme se na příjem a všechno probíhalo tak, jak nám říkali při návštěvě porodnice v minulosti. Byl jsem rád, že jsme se na tenhle den připravili. Po kontrole nás ale paní doktorka poslala zpátky domů s tím, že je ještě brzy, ale že to dneska nejspíš bude. Bylo šest večer. Trošku jsem tento brzký příjezd vnímal jako moji chybu, protože jsem s cestou spěchal já. Připadal jsem si hloupě a zároveň jsem obdivoval partnerku za její trpělivost.

A zase doma

Doma jsme zopakovali teplou koupel a čekali jsme. Kontrakce byly po několika hodinách opravdu silné. Viděl jsem na partnerce, že to musí být opravdu nepříjemné. Po několika hodinách a dalším telefonátu jsme jeli do porodnice znovu. Naštěstí měli volno, takže cesta byla stejná a už jsem věděl, co se bude dít. Po kontrole si tam partnerku nechali. Měli jsme štěstí, protože na výběr zůstal pokoj s vanou a větším místem na věci. Po první kontrole z pokoje odešla sestřička a my jsme tam zůstali sami. Snažil jsem se pomáhat. Nosil jsem věci, pomáhal jsem se cvičením, sprchováním, dýchali jsme spolu. Tak, jak jsme nacvičovali na kurzu. Děkoval jsem v duchu za tyto cenné rady. Bolesti přítelkyně se neustále zvyšovaly. Nedokázal jsem posoudit, co se v ženském těle děje. Cítil jsem bezmoc. Nedokázal jsem pomoci. Čas jakoby se zastavil a každá kontrakce byla nekonečná. Sestřička se občas stavila na kontrolu, jinak jsme byli jenom spolu. Bylo už po půlnoci a nedokázal jsem si ani představit, jak musela být přítelkyně vyčerpaná.

Malý človíček je na světě

V poslední fázi byla již přítelkyně na porodním křesle. Snažili jsme se prodýchat spolu kontrakce, aby mezi nimi nabrala alespoň trochu sil. Doufal jsem, že jí moje přítomnost aspoň trochu pomáhá. Přišla mi jako by byla v transu. Snad je to způsob, jak se ženské tělo s takovým náporem vyrovnává, říkal jsem si. Sestřička průběžně kontrolovala postup porodu a přípravu porodních cest. Našemu synovi se moc ven nechtělo, dával si na čas. Byly čtyři hodiny ráno, když do pokoje přišla početná skupina tří žen. Pomáhaly s porodem, tlačily na břicho, aby se malý dostal ven. V tu chvíli jsem cítil ohromnou bezmoc. Šel jsem stranou, protože se mi začala točit hlava a nechtěl jsem být přítěž. Nechal jsem to na přírodě, sestřičkách a paní doktorce. „Prosím, nějak to zvládněte,“ říkal jsem si v duchu. Byl jsem bezmocný, jenom jsem přihlížel.

Moji apatii najednou prorazil dětský křik. Cože? Povedlo se? Nic nevidím. Sestřička mě citlivě vyzvala k přestřihnutí pupeční šňůry. Tak jsem to udělal. Zvládli jsme to! Neskutečně jsem obdivoval moji partnerku. Sestřičky a paní doktorka byly v mých očích andělé. Bylo skoro pět ráno. Snažil jsem se najít naše dítě. Tam je! Sestřička mi podala tyčinku s barvou, abych napsal na našeho syna jeho jméno. Poté ho oblékla a položila ho na moji přítelkyni, aby se s ním mohla také seznámit. Naráz tady byl malý človíček, až bylo těžké pochopit, jak se tu objevil. Přišlo mi to jako zázrak. Na chvíli jsem potom únavou usnul.

Malý uzlíček štěstí

Bylo asi sedm ráno, když mě sestřička probudila s tím, že budou přítelkyni převážet na pokoj a že já musím domů. Nechápal jsem to… Proč nemají větší pokoje, proč musí otec pryč. Právě jsme zažili nepopsatelnou věc a já mám vše opustit a jet domů. Nemám ale na výběr, tak jsem vzal věci, rozloučil se a jel domů spát. Zažil jsem něco nepopsatelného. Pořád mi před očima probíhal porod a obraz našeho syna, jak leží na partnerce poprvé v životě. Byl jsem tak šťastný, že všechno dobře dopadlo. Těšil jsem se, až je uvidím a odvezu si je domů.

Odpoledne začínaly návštěvní hodiny a já jsem přijel zpátky. Něco malého leželo v postýlce vedle mé přítelkyně. Náš syn. Je tak malý. Začal brečet, přítelkyně mu zkoušela dávat prso, ale on brečel dál. Byli jsme zase trochu bezradní. Člověk má strach, že se může tomu malému tvorečkovi něco stát. Neumí mluvit, neřekne, co mu je a my jsme měli tak malé dítě v rukách poprvé. Upřímně jsem cítil starost a obavy. Co když se mu něco stane, protože včas nepoznáme, že mu něco je? To se mi honilo hlavou dokola. Po chvíli se ale uklidnil a s ním i já. Vzal jsem si ho do rukou a nemohl se na něj vynadívat. Stále jsem nevěřil tomu, že je tady s námi. Nebude to ale sranda, říkal jsem si. V porodnici jsem se cítil bezpečně. Kdyby se něco dělo, byli tam lidi, co pomůžou a postarají se. Co ale bude, až přivezu malého domů? Tam už nám neporadí nikdo. S pocitem štěstí, ale i obavami, jsem odjížděl po návštěvních hodinách domů. První den za námi.

4.9.2020 6:00 | autor: David Krobot

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznetev zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist