Doma, nebo v nemocnici?

Jistě, řeč je o porodech, jak jinak. Stalo se, anebo je ještě stále u nás jakýmsi trendem, že porod v nemocnici je považován za cosi podřadného a útrpného. Argumentuje se tím, že přírodní lidé rodí výhradně doma, neboť lékaře při porodu netřeba. Že si tatínkové, kteří nejsou u porodu přímo přítomni, nezaslouží nést hrdé přízvisko muž a otec, neboť každý správný táta musí prodýchávat vlastní neexistující dělohu se svou ženou a přestřihávat pupeční šňůru chirurgickými nůžkami stejně svižně a usměvavě jako starosta stuhu u nového obchodního centra.

Jsou tyto pravdy ale skutečně tak neochvějné a jediné možné?

Stále vidím před očima jemně pozdvižené obočí naší lékařky. „Při porodu tam jsou vždycky dva, žena a dítě. Nemusí se stát vůbec nic, ale když se stane, jde o vteřiny.“ Ti dva, o kterých mluvila, jsou dva nejcennější lidé v mém životě, i když ten jeden je zatím dobře ukrytý „mimozemšťánek“. Vidím před očima také pohled své ženy (ne, nemyslel jsem si, že by lékařka chtěla při svých vědomostech rodit doma) a někde v útrobách toho krásného balení 2 in 1 tuším zděšený výkřik: „Doma ne, prosím! Ať už doma znamená cokoli…“

Je to věc názoru, rozhodně nic nenamítám proti těm, kteří si porod doma zvolili jako jedinou alternativu, která je pro ně přijatelná. V mé výbavě ale takové rozhodnutí chybí, nemám pro ně dost odvahy. Nemám dost odvahy podpírat svou ženu dvacet čtyři hodin (protože tolik času trval náš první porod), nemám odvahu čekat, zda dítě nebude mít pupeční šňůru kolem krku (protože to se stalo našim přátelům) a nemám odvahu utírat krev v místnostech, z nichž ani jedna není pro porod uzpůsobena, neboť se v nich bydlí.

Naše porodnice měla nálepku Baby Friendly Hospital, porodní sály připomínaly obývák (ale zároveň byly uzpůsobeny rození), naše přání ohledně porodu, klystýru, holení a podobných věcí byla vyslyšena a personál byl vesměs milý. Byl jsem rád, že břímě zodpovědnosti leželo na lékařce a že byla přítomna. O žádných traumatech způsobených naší nové rodině nevím.

Je mi jasné, že ne vždy všechno probíhá optimálně, a především velké fakultní nemocnice se dosud pyšní praktikami let minulých, ve kterých vládly železnou rukou olbřímí staniční sestry s přísným pohledem, jež nenechaly nikoho na pochybách o tom, kdo bude rozhodovat o lidském osudu. Tatínek na porodním sále byl něco nemyslitelného, asi jako vetřelec z cizí planety.

Jsem rád, že jsem mohl být u porodu se svou ženou, a jsem rád, že to bylo v nemocnici. Tatínkové na sále jsou fajn už jen kvůli tomu, že nějaká ta zbloudilá sestra s přísným pohledem se tu a tam může objevit i v Baby Friendly zařízení a maminka znavená nekonečnými stahy ještě nemá dost sil s podobnými osobami bojovat. Zároveň naprosto chápu, že jsou muži, kteří ve své výbavě takové rozhodnutí nemají a nemají pro ně dostatek odvahy. Žádné dogma by nemělo a nemůže nahrazovat rozhovor dvou milujících se lidí, kteří se rozhodnou právě pro to, co zrovna jim dvěma připadá dobré. A tak je to v pořádku. Ostatně, myslí si to i malí mimozemšťani z jiných planet, to mám ověřené.

19.3.2009 12:36| autor: Adam Suchý

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist