Kdy je ten správný čas na druhé dítě?

Příchod druhého dítěte do rodiny je trochu jinou premiérou, než tomu bylo u jeho staršího sourozence. Rodiče už mají své zkušenosti s péčí o miminko, teď se budou učit svou lásku spravedlivě dělit a zvládat novou situaci. Je možné se na to teoreticky připravit?

Zdroj: Profimedia.cz

Malý či větší věkový odstup?

Ti, kdo chtějí své děti vychovávat skoro jako dvojčata, volí mezi nimi věkový odstup tak rok nebo rok a půl. Pro rodiče je to ovšem extrémně náročné. Interval dva až dva a půl roku je zase „ideální“ pro vyvolání žárlivosti a rivality mezi sourozenci. Druhé dítě po pěti až deseti letech pak znamená, že si sourozenci nemají moc co říct. Ideální věkový rozestup mezi sourozenci prostě neexistuje stejně jako to, že obě děti nejsou stejné, každé je svébytnou bytostí.

Jediná rada tedy je: Pořiďte si druhé dítě, až budete mít pocit, že pro to nastal ten pravý čas. V tomto momentě je člověk i schopný lépe přijímat a snášet vše, co s tím souvisí. Obvykle se však matky rozhodnou pro děti dost brzy po sobě, aby to měly „odbyté“ a mohly se vrátit do práce, ke své kariéře.

Falešná dvojčata znamenají pravý zápřah

U dětí, které se narodí brzy po sobě, musíme počítat s tím, že to bude velmi únavné a bude to klást velké nároky na dobrou organizaci provozu domácnosti. Taky nebude příliš čas a prostor na to obskakovat dosavadního jedináčka a foukat mu na bolístky vzniklé z nové situace. Není však třeba se za to obviňovat, případně se svému staršímu dítěti omlouvat za to, že mu nevěnujeme víc pozornosti. To, co momentálně vnímá jako ztrátu, bude pro něj v budoucnu přínosem. Jen je třeba ho na změnu v rodině připravit.

I malé dítě, mladší tří let, totiž vnímá, že se doma děje něco nového. Proto není dobré před ním příchod sourozence nějak dlouho tajit. Nejlépe je vyčkat tak do třetího měsíce těhotenství a pak s tím vyrukovat. Ovšem bez nějaké velké pompy, bez rodinné sešlosti. Nejlepší je prostě mu říct, že bude mít bratříčka nebo sestřičku. Vyhýbáme se i frázím typu: „Máme pro tebe bratříčka nebo sestřičku.“ Dítě se bude těšit na sourozence jako na dárek, ovšem ne všechny dárky se nám líbí. Také je zbytečné říkat dítěti, že nový příchozí se objeví třeba za půl roku. Takové časové údaje těm nejmenším nic neříkají, lepší je to přiblížit přes známé milníky v jeho životě, jako jsou třeba narozeniny nebo Vánoce.

Informace v pravý čas zažene strach

Malé dítě sice spoustu věcí nechápe, ale o to víc citlivě vnímá, co se kolem něj děje. Pokud je to něco pro něj nevysvětlitelného, dostane strach. Proto se nedoporučuje o matčině těhotenství dlouho mlčet nebo si vymýšlet nějaké zastírací manévry. Ze všeho nejhorší je, když se dítě tak důležitou novinu dozví od někoho cizího nebo náhodou, když vyslechne třeba nějaký telefonní hovor.

Může se také zcela přirozeně začít bát o maminku. Přítomnost nějakého vetřelce v jejím břiše může být zneklidňující. Takže je potřeba vysvětlit, že mamince nic nehrozí, jen je občas unavená. Není ani dobré připravovat dítě na změny větami typu: „Jen počkej, až tady budeme mít miminko…“ To už by mohlo vzbuzovat jeho žárlivost ještě před narozením sourozence. Maminka by se měla především snažit být v klidu. A pokud dítě přesměruje svou pozornost na otce, tak je to jen dobře, prospěje to jeho samostatnosti.

Čtěte také:

Na porodnici trénujeme

A je tu den D. Pokud dítě není zvyklé být nějaký čas bez své matky, je třeba ho na to natrénovat ještě před odjezdem do porodnice. Ovšem nemělo by stát stranou té velké rodinné události a být mimo domov déle než týden. Ať ho někdo z dospělých vezme na návštěvu do porodnice. Nezahoří-li láskou k novorozenci hned, není třeba z toho dělat drama a čas setkání kvůli tomu nějak prodlužovat. Všechno má svůj čas.

Dvouleté dítě si na svou roli staršího sourozence musí zvyknout a je na dospělých, aby spravedlivě dělili svou přízeň mezi oba sourozence a nepodléhali výčitkám a nátlaku. Často se starší dítě stylizuje do role miminka, jen aby si vynutilo pozornost, případně se pokouší vzbudit v matce pocit viny, že dává přednost tomu malému. Třeba předhazuje, že malý „vetřelec“ si chodí spát, kdy chce, zatímco on sám musí být v osm v posteli. V tom by ale neměli rodiče ustupovat, nechat se zahnat do kouta. Někdy z pocitu viny se matka začne svému staršímu přehnaně věnovat a dítě si pak myslí, že takhle to má být, že na to má právo.

Křehká hranice mezi láskou a žárlivostí

Reakce malého dítěte na čerstvého sourozence jsou často jako dubnové počasí. Chvíli se s ním chce mazlit, vzápětí na něj má zlost. Proč, to nevysvětlí nám ani sobě. Neznamená to automaticky, že to takhle bude pořád. Rolí dospělých je pomoct tomu staršímu najít si své nové místo, svou jedinečnost. Tedy neříkat mu například: „Vidíš, tys byl taky takový, nechtěl jsi spát, jíst atd.“ To bychom mu jen připomínali, že mu tu roste konkurent, který ho připravuje o jeho pozici. Také oblečení a hračky po starším bratrovi či sestře nedáváme tomu mladšímu automaticky, napřed se původního „vlastníka“ zeptáme, zda s tím souhlasí. O sdílení postýlkových kamarádů nemůže být ani řeč. Pokud starší dítě brečí a vzteká se kvůli mladšímu sourozenci, tak to je sice o nervy, ale je to méně znepokojivé, než kdyby se uzavřelo do sebe a nedokázalo se s novou situací srovnat ani vysvětlit, co mu na ní vadí. Někdy se v tomto případě vyplatí požádat o pomoc dětského psychologa.

Zcela netolerovatelné jsou však výbuchy agrese vůči miminku. Při takovém záchvatu vzteku je třeba odvést pozornost dítěte, převést ji třeba na nějakou hračku. Obvykle se ale vztahy mezi sourozenci v rodině časem uklidní a ustálí. I rodiče si zvyknou na novou situaci, na to, že musí spravedlivě dělit porci lásky, i když každé ze svých dětí mohou milovat trochu jinak.