Jak říkat dítěti zdrcující pravdy? Jasně a bez otálení

Babička zemřela, nejsi naše vlastní dítě… Podobné informace o zásadních věcech v životě člověka se neříkají snadno mezi dospělými, natož dítěti. Psychologové se přiklánějí k tomu, že tajení nebo přikrašlování skutečnosti by mohlo mít spíš opačný efekt než pravda sdělená srozumitelně, přiměřeně věku.

profimedia-0055618838-1100x618.jpg

Děti mají zvláštní radary, jimiž dokážou zachytit proměnu rodinné atmosféry. Úmrtí v rodině je tak vážný zásah, že jen těžko bychom dokázali předstírat, že se nic neděje, naopak může dojít i k výjevům, které dítě dosud nezažilo a vylekají ho. „Ať je dítě jakkoliv staré, je dobře mu sdělit smutnou skutečnost bez velkých odkladů,“ říká psychoanalytička Françoise Dolto. Slova se mají volit jasná, tedy žádné: „Tatínek odešel“, „Babička usnula navěky“. Dítě by totiž pak mohlo pořád čekat, že se tatínek vrátí, respektive by se bálo jít spát, aby taky neusnulo navěky. Lepší je tedy mu oznámit: „Babička umřela, byla moc stará“ nebo „Tatínek umřel, protože se naboural v autě“. Pak už jednáme podle toho, jak dítě zareaguje.

Mlčení bývá zrádné

Pokud se dítě uzavře do sebe, nenutíme ho k nějakému hovoru, dáme mu čas, aby informaci zpracovalo. Ale všímáme si případných změn v jeho chování. Také můžeme využít jistých situací, abychom mu smutnou skutečnost ozřejmili. Třeba když viditelně reaguje na záběry z automobilové nehody v televizi, případně zažívá smrt svého milovaného domácího mazlíčka. Když se dítě ptá, jestli se morče Samík, které umřelo, na jaře zase objeví, protože po zimě kytky taky rozkvetou, vysvětlíme mu, že u zvířátek i u lidí je to jiné. Taky chvíli počkáme, než pořídíme domů další zvířátko. Aby si dítě nemyslelo, že všechno a všichni můžou být nahrazeni.

Smrt vzbuzuje zvědavost

V souvislosti se smrtí kladou děti všetečné otázky, někdy nám ve světle tragické události přijdou hodně absurdní, těžko se nám na ně odpovídá. Ty menší se zajímají o to, co vlastně je to smrt a co je po ní. Psycholožka Daniele Rapport doporučuje vysvětlit dítěti, že skončil sice fyzický kontakt se zemřelým, ale nějakým způsobem je tu s námi pořád. „Babička umřela, ale když na ni budeš myslet, tak tu bude s tebou pořád.“

V jakém věku to pochopí?

Neexistuje žádný přesně daný věk, v němž dítě pochopí, co to znamená, když někdo zemře. Dopracovává se k tomu postupně. Tak kolem osmého roku pochopí, že někdo může umřít, když je starý nebo nemocný. Asi o rok později mu dojde, že smrt je nevratná, že postihne každého, i jeho, ale až za hodně dlouho. Děti žijí v přítomnosti a v naději, že všechno dobře dopadne. Předškolák věří tomu, že z každé nemoci je možné se uzdravit, smrt bere jen jako přechodnou záležitost. Něco podobného si zažil i čtyřletý Frederik s umírající babičkou.

„Máma s tátou odvezli babí do nemocnice umřít. Ale co potom bude jíst? A kdy zase ožije?“ dotíral dotazy na sousedku, která ho hlídala. U smrtelně nemocných je potřeba děti připravit na to, co je nevyhnutelné. Jen pozor, abychom na ně nepřenášeli vlastní obavy ze smrti, protože ony nic takového neznají. Rodiče pak Frederikovi vše vysvětlili, vzali ho na pohřeb, připravili ho na to, že babička bude odpočívat v takové krabici, které se říká rakev, a že jí může dát s sebou do hrobu třeba nějaké své obrázky na rozloučenou. A taky mu řekli, že nějakou dobu teď budou všichni smutní, to je docela normální, ale babička by si přála, aby pak zase byli veselí.

Jak jsem přišel na svět?

Stejně obtížné jako o smrti se s dětmi mluví o tom, jak se narodili, pokud to nebylo tak jako u většiny ostatních dětí. Stalo se to i malému Maxovi. Jednoho dne se vrátil ze školy s tím, že už ví, jak se dělají děti. Maminka mu však povídala něco jiného. Max se totiž narodil díky umělému oplodnění. Serge Tisseron, francouzský psychiatr, doporučuje tuto skutečnost před dětmi netajit.

Ve čtyřech pěti letech se začnou živě zajímat o to, jak přišli na svět. Pokud jim to rodiče nějak srozumitelně nevysvětlí, spřádají si vlastní teorie. A když je o pár let později rodiče chtějí do tohoto tajemství zasvětit, neuvěří jim, protože mají zažitý svůj model. Proto je důležité s pravdou neotálet. A jak jim to říct? „Doporučuji nějakou názornou knihu. Děti vše lépe pochopí podle obrázků, navíc tyhle knihy pomáhají celou záležitost poněkud odlehčit,“ říká psychiatr.

Já nejsem váš?

S vysvětlením o původu by neměli otálet ani rodiče adoptovaných dětí. V útlém věku se dá říct, že maminka ho sice nenosila v bříšku, ale moc se na něj těšila a byla ráda, že ho našla a vzala domů. Čtyřletému dítěti lze vysvětlit, že jeho maminka se o něj nemohla starat, a tak ho svěřila jim, kteří nemůžou mít děti a teď budou jeho rodiče napořád. Šestileté dítě už se pídí po tom, proč ho vlastní rodiče nechtěli. Lze mu odpovědět, že se dostali do těžké situace, ale jeho nová rodina ho má ráda jako vlastního.

24.6.2019 7:55| autor: Helena Chvojková

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznetev zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist