Jak na svět přicházejí mámy

„Ty jsi opravdu dobrá máma!“ Kdy jste to slyšela naposledy? Bylo to dnes?

Že novopečený tatínek na obdiv nemá čas a mrňous v kočárku ještě dlouho nebude mluvit? Mámy ale potřebují pořádnou porci podpory a energie.

Jak na svět přicházejí mámy přináší 50 porcí dobré nálady pro těhulky a maminky od Dorothee Nolteové.

Dorothee Nolteová se narodila v roce 1963 v Bonnu. Je doktorkou romanistiky, kterou studovala ve Freiburgu, Berlíně, Paříži a Stanfordu. Od roku 1992 pracuje v berlínských novinách „Tagesspiegel“ jako redaktorka pro vzdělávání, výzkum a vědu. Píše fejetony a pracuje pro rozhlas. Dále je moderátorkou veřejných diskuzí o školství a spojení rodiny a zaměstnání. Vyučuje v kurzech žurnalistiky a kreativního psaní. Vystudovala i zpěv a občas zpívá na veřejnosti árie a šansony. Žije v Berlíně a má dva syny – staršího Tima Caspara a mladšího Jana Lucase. Říká, že červenou nitkou jejího života je řeč – psaná, mluvená i zpívaná.

Knížka zachycuje těhotenství autorky a prvních 18 měsíců života se synem Timem Casparem.

Tato povzbuzující knížka přináší 50 humorných kapitolek, které vás podrží na nohou během vaší 24hodinové směny.

jaknasvet.jpgOdpoví vám na otázky:

  • Jak přežiji těhotenství?
  • Potřebuji všechny ty příručky, šatičky, dětskou kosmetiku a horu didaktických hraček?
  • Naučí se moje dítko někdy lézt, chodit a mluvit?
  • Jsou i ostatní mámy tak uhoněné a nevyspalé?
  • Bude to někdy lepší?
  • A stojí ta námaha kolem dítěte vůbec za to?

Uprostřed chaosu života s miminkem se ptáte sama sebe: Jsem vůbec dobrá máma?

Náš recept na nenáladu a vyčerpanost zní:

  • Chvilku si odpočiňte a dopřejte si jednou denně pořádnou porci dobré nálady!hutnejte si ji kdekoliv – doma mezi kojením nebo na lavičce v parku.
  • Každý den může být právě ten váš!
  • Každý den může být dnem šťastných maminek!
  • Uvěřte tedy už konečně, že právě vy jste naprosto skvělá máma!

Havaj na předměstí

Mezi námi mámami si nebudeme nic nalhávat: Po narození dítěte se vám dočasně podstatně zúží obzory. Dřív byly můj domov a čtvrť, ve které bydlím, jen takovým odrazovým můstkem pro všemožné podnikání a zábavu po celém městě. Zato dnes mám v okolí našeho obydlí dopodrobna prostudovaný každý trs trávy. Znám se osobně nejen se všemi sousedy obdařenými dětmi, ale i s paní v květinářství a pokladní v drogerii. Vím přesně, kde se právě koná dobrý bleší trh i pompézní varhanní koncert. Je na tom něco špatného?

Je pravda, že velký svět jsem trochu ztratila z dohledu. Na Řecko a Kanáry se teď dívám jen v televizi. Od narození miminka jsme také zatím nezvládli ani naši oblíbenou dovolenou v Chorvatsku. To ale nevadí! Místo toho bych mohla dělat průvodkyni po parcích a hřištích celé naší čtvrti.

Oblíbené místečko, ze kterého hrdě obhlížím svůj nynější revír, je „Havaj“. Řada stolů s veselými ubrusy před cukrárnou se koupe skoro celý den v teplých slunečních paprscích, a jakmile mé dítko na našich pravidelných procházkách usne, namířím si to okamžitě směrem „Havaj“. Poručím si kapučíno a zdravím kolemjdoucí známé.

Před dvaceti lety byla „Havaj“ známá jednou zvláštní atrakcí, papouškem jménem Luci. Luci byla roztomile upovídaná a ráda halekala: „Dobrrrééé rrráno! Zavřřři dvéééřřře zvenku!“ Pak podnik změnil majitele a začaly hádky o opeřence, který sice nebyl výslovně uveden v inventáři, ale svým způsobem k cukrárně patřil. Ta pře se dostala až před soud. Dnes žije Luci ve špičkové restauraci v samém srdci našeho hlavního města a je tam velmi nešťastná. To my všichni na „Havaji“ jistojistě víme. Co dobrého může přinést veselému ptáčkovi atmosféra světáckého luxusu? Nebyla taková „Havaj“ na předměstí daleko lepší?

V téhle cukrárně také často potkávám Bellu. Vlastně se ani nejmenuje Bella, ale zdejší číšnice ji prostě takhle pokřtily. Jak jinak byste také říkali krásce s pěstěným blonďato-rudým účesem, světlými kalhoty, pečlivě nalíčeným obličejem a svěžím melodickým smíchem? Možná bych měla dodat ještě něco: Belle je devadesát. Mně tohle tajemství řekla už mockrát, ale jiným lidem zjevně ne, protože ti jí hádají, jak ráda potěšeně vypráví, někdy osmdesát, jindy sedmdesát, a dokonce i krásných šedesát. „Pořád v dobré náladě!“ To je její oblíbené motto a nic ji nenaštve tolik jako staré ženské, které se oblékají jako vetché trosky: „Jen se koukněte na támhletu, ta vypadá jak strašák do zelí!“ Bellu už dva roky zlobí záda, a proto se opírá o takový ten vozíček s rámem. Důvěrně o něm vtipkuje jako o svém: „Rolls Royci“. Přesto ani kouskem duše nepochybuje, že se ho jednoho dne zbaví: „Pořádně trénuju! Je to taky čím dál lepší!“

Mít děti, to pro ni nebylo. „Chtěla jsem být volná jako pták!“ Celá u vytržení jí s otevřenou pusou přikyvuji. To je ono, volnost, svoboda! Mít široširý svět u svých nohou! A pak vypráví, jak na Istrii – před pár lety, v dobách těsně před Rolls Roycem – odvážně vyrážela na plážové diskotéky, obklopena houfem mužných obdivovatelů a jeden z nich ji dokonce tipoval na padesátnici! „No, jo,“ vydechuju nábožně, „není divu!“ A v duchu tam bujaře hopsám s ní. Opojená blaženými vzpomínkami se Bella zvedne a zanotuje zvučný chorvatský šlágr, což ovšem okamžitě probudí mého malého spáče. Příjemný poklid a naše pauza jsou rázem ty tam! Bella popadne Rolls Royce, já vřeštící dětský kočárek a spěcháme každá za svými pochůzkami, dvě krásky z tichého předměstí „Havaje“.

Máma kvočna

Znám pěknou řádku žen, které tvrdě dřou v zaměstnání, ale přesto o sobě občas bokem utrousí: „Vždyť já jsem v jádru taková máma kvočna!“ A přitom na vás koketně mrknou, abyste je nebrali doslova a nemysleli si hned, že snad celý den hřadují někde na bidle v kurníku mezi třemi neopeřenými kuřaty. I přes tohle zamrkání je ale v jejich slovech slyšet vážný tón. Zatím musí něco vězet, mudruju si pro sebe. Touhle větou vlastně hlásají do světa: Kdybych na to měla skutečně čas a neměla na práci nic jiného, tak bych se od rána až do večera starala jen o své děti a chránila je pod svými mateřskými křídly.

No mě tedy po deseti týdnech rodičovských povinností pronásleduje úplně opačný pocit. Já rozhodně žádná kvočna nejsem! Jestli někde existuje hodná víla všech maminek, tak bych ji každé ráno uvítala s otevřenou náručí u nás doma. Tahle víla má určitě prsa pořádně nalitá mlékem a zvládne levou rukou tříhodinovou šichtu kolem nespokojeného křiklouna. A kdyby měla odpoledne dlouhou chvíli, mohla by k nám zaskočit ještě na dvě hodinky. Prcek by určitě nebyl proti. Já totiž v hloubi duše chovám pevné přesvědčení, že mě ten malý trapič stejně nepozná.

Mé okolí si ale myslí něco úplně jiného. Jen co vkročím mezi lidi, začne dítě vřískat jako by ho na nože brali, a tak se k němu okamžitě seběhne široširé okolí. Všichni ho začnou sborem konejšit: „Koukej, tady máš mámu!“ Capartovi je ale absolutně ukradené, jestli tam jsem nebo ne a řve dál, co mu plíce stačí. Myslíte si, že pak někdo přiskočí s uklidněním: „Koukej, tady máš tátu!“ a ukáže na taťuldu, který se svíjí rozpaky hned vedle mě? Ne! Lidé znalecky vykřikují tu průpovídku o mámě jen proto, aby nějak odůvodnili ten naštvaný ryk – dítěti přece chybí jeho máma – a hlavně mě tím donutili, abych ten řev nějak zastavila.

I věda horlivě přiživuje kult matek kvočen: neustále nám zdůrazňuje, že miminka se už v bříšku seznamují se svou mámou, takže hned po porodu poznají její hlas, její vůni a možná i barvu jejích vlasů. To může být pravda, ale co když to miminka sice umějí, ale není to pro ně důležité? Malé miminko chce být krmeno, zahříváno a milováno. Ale kdo se o to postará, to už je mu úplně jedno – a za tím si zase stojím já.

Drobné známky syndromu matky kvočny ale na sobě pozoruji i já. Když se ke kočárku přiblíží nějaký cizinec a chystá se do něj sáhnout, bojovně se načepýřím, potají přebrousím zobák, zaujmu pohotovostní postoj, jen abych mohla tomu vetřelci vyklovat oči, kdyby si něco dovolil. Někdy se přistihnu při tom, jak přešlapuju vedle přebalovacího pultíku a úzkostlivě dozírám na to, jak se o dítko stará tatínek. Ptáte se, proč kolem něj tak nervózně hopkám? Neumí snad přebalovat stejně dobře jako já? Samozřejmě, že umí. Ale té všetečné pipce ve mně není nic dost dobré a všechno musí kontrolovat. Neuvěří, že i táta je schopný najít to správné oblečení a sžírají ji pochyby, jestli její milované kuřátko i táta zvládne správně uložit do postýlky. Ta slípka vážně nemá ke starostem ani jediný důvod, protože náš tatínek je bezesporu po všech stránkách praktičtější a zručnější než ona. Ale přesto kdáká o sto šest!

Teď už jsem vážně musela té slepici to její puntičkářské kdákání a reptání zatrhnout. Dej pokoj, hloupý opeřenče! Jsem pevně přesvědčená, že dítě se rodí do světa a ne do náruče svojí mámy. Tuhle stojí jeho táta, hned vedle ostatní příbuzenstvo, tady jsou přátelé a možná časem přibudou i nějací sourozenci. Každý má svůj vlastní způsob, jak dítě drží, a každý na to má také svaté právo.

Tyhle argumenty starostlivá kvočna ve mně uznala. Zobák sice ještě nezavřela, ale teď už si alespoň kvoká jen tak tiše a pro sebe.

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist