Koktavost je hlavně problém chlapečků! Proč?

Každé dítě se naučí mluvit, některému to jde rychleji, jiné si dává na čas. Tím není třeba se znepokojovat, když se neobjeví potíže, které by řeči bránily. Někdy však mohou řečové pokusy dítěte vyústit v koktání.

profimedia-0335759940-1100x618.jpg

„Ma-ma-ma-máma.“ Radost z prvních dětských slůvek rodičům kalí způsob, jakým je dítě vyslovuje. Ono když dítě začíná mluvit, většinou první pokusy znějí bizarně. Pokud ale vytrvale opakuje první hlásky a slabiky, je dobré zbystřit. Zvlášť když je na dítěti vidět, že dostat ze sebe slovo mu činí viditelné potíže. Bojuje se sebou, mhouří oči, dělá grimasy, všelijak se ošívá, jako by si chtělo pomoct jinými partiemi těla. Jakmile si jeho úsilí všimne okolí, jde dítěti vyjadřování ještě hůř. Naopak když mluví samo pro sebe, případně šeptá nebo zpívá, hlásky a slůvka plynou normálně. To všechno ke koktavosti, tedy poruše plynulosti řeči, která je patrná především v dialogu, patří.

Můžou za to geny?

Koktavost se projevuje kolem třetího roku dítěte, kdy začíná mluvit ve větách. Schopnost mluvit se zpožďuje za schopností rozumět. Druhým kritickým obdobím je pak nástup do školy, později je to už výjimka. Potíže postihují víc chlapce než děvčata (zhruba 3 : 1). V roce 2010 byly publikovány výsledky studie, jejímž spoluautorem je americký genetik a specialista na komunikační problémy Dennis Drayana. Z ní vyplývá, že u lidí, kteří se potýkají s problémy s řečí, byly objeveny specifické genetické mutace, přesněji defekty ve třech genech, které mohou být právě příčinou řečových poruch. Ty se mohou projevit, ale nemusí. Proč, to se neví.

Jisté jsou jen rizikové faktory: Koktání někoho z blízkých příbuzných, mužské pohlaví, přetrvávající potíže s řečí, které se zhoršují. „Naopak závažné události v životě malého dítěte, jako třeba úmrtí v rodině, stěhování, nejsou samy o sobě spouštěčem koktavosti,“ říká francouzská specialistka na tuto poruchu Véronique Aumont-Boucand.

Samo to přejde jen někdy

Z pěti dětí, které koktají, zpravidla čtyři spontánně přestanou do sedmi let. Ovšem nedá se předem zaručit, zda v tom kterém případě jde jen o přechodnou záležitost, a tak je potřeba navštívit specialistu, lékaře-
-foniatra případně klinického logopeda. Hraje se o čas, mělo by to být ještě v předškolním věku. Rodiče by neměli váhat z obavy z nějaké náročné léčby. Naopak, odborník s nimi detailně probere všechny okolnosti a hlavně poradí, co dál. Především doporučí, co dělat, jak můžou dítěti pomoct a čím ublížit. Problémy v komunikaci se totiž dotýkají obou zúčastněných stran.

Rady jsou spíš brzdou

Také se dozvědí, čeho se vyvarovat. Je samozřejmé, že dítěti chyby v řeči nevyčítáme a nepřistupujeme k celé záležitosti tak, jako by záleželo jen na jeho vůli snažit se správně mluvit. Věty typu „Včera jsi tak pěkně mluvil, tak proč ne i dneska?“ ho jen zraňují. Také „dobré“ rady jako „ mluv pomalu, dýchej, opakuj mi to bez koktání“, jsou v tomto případě kontraproduktivní. Čím víc se bude dítě na mluvení soustředit, tím se bude koktání zhoršovat a může to dojít až ke vzniku logofobie, tedy obavy z neúspěchu vlastního řečového projevu .

Trpělivé průvodcovství pomáhá

Dospělý by měl v sobě najít dostatek trpělivosti a stát se pozorným a chápavým posluchačem. Přiblížit se dítěti, nekoukat na něj z výšky, přidřepnout si k němu, navázat oční kontakt. Beze spěchu by měl vyslechnout jeho slovní projev, dát mu čas na vyjádření. Lze mu i nenápadně pomoct vhodným výrazem, doplnit větu, která se mu nedaří. Děláme to v klidu, pomalu, případně se ho ptáme, co chce říct, nabízíme mu možnosti. Netlačíme, ale ani nenecháváme zbytečné pauzy, které by dítě na jeho řečovou nedostatečnost upozornily. Taky se ho nesnažíme v dobré vůli odvést od tématu. Nevyřčené ho ještě víc traumatizuje. Naopak, dáme mu najevo, že chápeme, že má potíže a že mu chceme pomoct. Vezmeme ho do náručí, podpoříme ho a ochráníme. Nedopustíme posměch ostatních dětí ani nežádoucí pozornost dospělých.

To ovšem neznamená dítě izolovat a držet v bavlnce. Zapojíme ho do všech aktivit, nevylučujeme z veřejné produkce, ale ani ho do ní nenutíme, necháme to na něm. Správný přístup rodičů je při nápravě klíčový. Pokud domácí opatření nepomohou a za půl roku nenastane zlepšení, ale naopak se ještě koktavost zhorší, je třeba léčba. Vyžaduje plné nasazení rodičů, kteří pod vedením specialisty zůstávají hlavními strůjci úspěchu svého dítěte.

Hlavně nic nedramatizovat

Své si s koktáním syna zažila i Marie. „Když mu bylo dva a půl roku, občas se zakoktával. Zašli jsme k doktorovi, ale nelepšilo se to, naopak, v pěti už koktal permanentně. Tak jsme navštívili dalšího specialistu. Zasáhlo mě to, vyčítala jsem si, že jsem špatná matka, pátrala jsme po tom, kde jsem udělala chybu. Prostě jsem si to strašně brala, což bylo špatně. Tak jsem začala pracovat na sobě, naučila jsem se zklidnit a nedramatizovat to. Brzy se i náš syn zlepšil, už se tak nekroutil, když chtěl něco říct. Dneska je mu sedm, nekoktá a sám přišel s tím, že už nechce k řečovému specialistovi chodit. Místo toho mě zásobuje povídáním, co zajímavého se stalo ten den ve škole.“

23.7.2018 8:34| autor: Helena Chvojková

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist