Mám dvojčata!(2): Šestinedělí

VÁŠ PŘÍBĚH Dnes přinášíme druhý díl příběhu naší čtenářky Julie a její cesty za vytouženým dítětem. Vlastně rovnou dvěma.

Po porodu mě odvezli na JIP, jsme tu tři. Obě maminky jsou také po císařském řezu, takže si sdělujeme dojmy, pocity, bolesti a radosti. Jizva mě strašně bolí a úplně strašně mě nervuje, že necítím nohy.

Nemyslím ani tolik na děti, jako na sebe, jestli budu chodit, jestli vůbec vstanu z postele, když mě to tak strašně bolí, no a hlavně, jestli budu KOJIT.

Jak budu kojit?!

Jsem typická matka bez zkušeností, co má všechno nastudované jen z knížek, takže jsem přesvědčená, když se kojení nepodaří, bude to nesmírná tragédie. Pochopitelně plánuji kojit alespoň půl roku, i když si to s dvojčaty nějak neumím představit.

Kdy mi přinesete děti na kojení? Ptám se každých 20 minut. Sestry mě uklidňují a pak najednou přinesou děti! Jsou nádherné.

Jsem vyčerpaná

Krásně se usmívají, Alenka je malinká, jen 2,3 kg, Toník je takový pucek, má 3,3 kg. Následuje postupný pokus o přisátí, moc to nejde, nemůžu si pořádně sednout, děti brečí, no to jsem zvědavá, jak nám to půjde.

Po pěti minutách pokusů jsem úplně vyčerpaná, děti asi taky. Nakonec mi sestry přinesly děti ještě dvakrát, ale vždy na moje naléhání. Možná si myslí, že mi nic neuteče. Ptám se, jestli mi dají děti na noc, a v duchu doufám, že ne. Vůbec bych to fyzicky nezvládla. Naštěstí mi vysvětlí, že po císaři bych se měla alespoň jednu noc zkusit vyspat.

Jen se plazím

Druhý den jsem přešla z JIP oddělení na normální lůžkovou část. Asi padesát metrů mi trvá hodinu. Obě maminky z JIPu jsou úplně v pohodě, prostě vstaly a šly.

Nechápu to, zdá se mi, že mi při dalším kroku praskne břicho. Jsem na třílůžkovém pokoji, ale jsme tu jen dvě a jsem moc ráda, že tu se mnou někdo je. Přece jen je to úleva vidět, jak se děti přebalují, přisávají a vůbec, co se všechno dělá.

Ráno mi už děti přivezli a jsme spolu celý den. Bolest v jizvě ustupuje rychle, každou hodinu se to zlepšuje, je to paráda. Dokonce se mi podařilo kojit Alenku.

Kojím!

Respektive ona strašně tahá a snaží se, asi jak je malá, ví, že musí bojovat o každou kapku. To Toníček se přisaje silně, ale jak nic neteče, tak se hned pustí a už nemá zájem. Je to lenoch. Je to jasné, rozkojení zajistila pro obě děti Alenka.

Bohužel, třetí den se u obou dětí objevila novorozenecká žloutenka, dost silná. Prý je to normální, ale mě to úplně rve srdce, když vidím, jak dávají Toníka pod modré světlo a jak tam pláče.

Slovní facka

Tečou mi slzy a jsem úplně naměkko, až mi sestra relativně hrubě řekne, ať se uklidním, že se nic neděje a že jsou situace, kdy jde opravdu do tuhého, tak ať nevyvádím. Jsem za tuhle slovní facku nakonec celkem ráda, byl to takový záblesk normálního světa.

Každý den dětem kontrolují bilirubin, berou jim krev z patičky. Je to ale stále jako na houpačce, jeden den lepší, pak zase horší. Ale po čtyřech dnech se bilirubin přece jenom trochu snížil a pan doktor rozhodl, že můžeme domů. Takže přesně po sedmi dnech jdeme domů.

Vlastně pohoda

Naplánovala jsem strategii odjezdu domů, kdy má pro nás manžel přijet, aby to bylo po kojení a před spaním a podobně, pochopitelně je všechno jinak, asi to děti nějak cítí, že bude změna. Manžel přijel, balí mi věci, děti zatím spinkají.

Popoháním ho, zdá se mi, že to dělá pomalu (tenhle pocit u mě dosud nezmizel), uklidňuje mě, že prý na to máme celé odpoledne, to mě rozesmálo. Máme na to přesně patnáct minut, než se děti probudí. Probudily se dřív, domů jedeme s muzikou. Doma je vybalíme, nakojím a dáme zase do postýlek a oni SPÍ. My si taky lehneme a říkáme si: „Vždyť je to celkem pohoda“.

Jen kmitáme

První týden po návratu z porodnice je se mnou manžel doma, neděláme nic jiného, než kmitáme kolem dětí. Jídlo nám nosí manželova nebo moje maminka.

Děti v podstatě stále spí, ale strašně přerušovaně a každý jinak, takže vlastně neustále kojím. Postupně se přece jen podaří je trochu sjednotit, ale pořád se budí a pláčou, v noci kojím co dvě hodiny a přes den to není lepší. Když jsem to později počítala, kojila jsem průměrně dvacetkrát za den.

První týden uzavřel manžel slovy: „Musíme okamžitě k nám někoho sehnat na celý den“.

Julie

4.4.2011 5:23| autor: Redakce Babywebu

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist