Jak jsem se stala dulou

Motivací pro práci duly byly moje vlastní zkušenosti s porody. Svoje první tři syny jsem přivedla na svět ještě za minulého režimu a nejmladšího benjamínka před 5 ti lety. To mi umožnilo porovnávat různou úroveň péče a přístupu personálu k rodičkám v časovém rozestupu šestnácti let na čtyřech různých porodních sálech a na politickém pozadí pozdního socialismu versus porevoluční doba.

Všechny moje porody měly jedno společné: jsou to a zůstanou těmi nejúžasnějšími dny mého života (což jsem bohužel před těmi prvními nevěděla – jinak bych si to lépe vychutnala). Zajímavá pro mne je i postupná proměna ve vztahu k porodu samotnému. Poprvé jsem byla vyděšená a připadala jsem si jako lapené zvíře. 

První porod

Když mě manžel v porodnici opustil, zůstala jsem na tzv. přípravně úplně sama a celou mě naplnil strach a pocit naprosté opuštěnosti. Tehdy nepříliš vlídný personál to ještě umocňoval a já jsem se ve svých představách uchýlila k bývalé své spolužačce – medičce, v duchu jsem s ní komunikovala a představovala jsem si, jak by mi její přítomnost a psychická podpora dodaly odvahu. Dlouhé hodiny prožité v osamění se tak staly nejhorší vzpomínkou na můj první porod, a proto jsem se rozhodla, že podobnou situaci už příště nechci zažít.

Manžela mi nedovolili

Jelikož tehdy nebylo možné, aby žena měla k porodu doprovod blízké osoby, při druhém porodu jsem se rozhodla vydržet s partnerem doma co nejdéle. A tak se povedlo, že jsem přijela do porodnice asi necelou hodinu před narozením syna. Celou tu dobu, kdy si miminko razilo cestu na svět, jsme tak prožili spolu při běžných činnostech v klidu domova.

Pomohla mi uklízečka

Před třetím porodem jsem prosila, aby mohl být manžel se mnou, ale nikde nám nevyšli vstříc. Opět jsem se ocitla sama na sále, ale byla tam i paní uklízečka – starší žena a trochu se mnou komunikovala, dokonce mi podala vlhkou plenu, abych si otřela obličej, pak na moji žádost otevřela okno a já jsem jí za tu její náhodnou přítomnost byla moc a moc vděčná. Poskytla mi tu obyčejnou lidskou účast a snad i trochu pochopení pro moji ne úplně lehkou situaci, a to vědomí mi pomáhalo.

Porod jako slavnost

Čtvrtý porod už byl takový náš slavnostní koncert po těšení se na benjamínka, manžel byl na sále se mnou, držel mě za ruku a byl to pro něho významný zážitek. Skoro bych řekla, že to, že sám přivítal syna na svět a držel ho v náručí jako první, ovlivnilo jeho vztah k tomuto poslednímu dítěti a má pro něho více pochopení a trpělivosti, než tomu bylo u starších synů. Díky jeho přítomnosti máme i fotografie a video z porodního sálu, takže se mohu k tomuto úžasnému zážitku vracet a připomenout si i detaily, na které bych jistě časem zapomněla. Přesto, že jsem nebyla osamocena a manžel vše prožíval se mnou, uvědomuji si, že největší pocit bezpečí a jistoty jsem čerpala v přítomnosti zkušené ženy – která se tam vyskytovala v roli porodní asistentky. Nejraději bych ji měla celou pro sebe, což nebylo v tu dobu možné, protože pečovala o další rodičky.

Poslání duly

Až potom jsem se dočetla o dulách – ženách, které mají vlastní zkušenost s porodem a poskytují rodícím maminkám podporu i oporu a tak napomáhají hladkému a přirozenému porodu. Tato myšlenka mě natolik oslovila, že jsem se rozhodla takovou podporu poskytovat budoucím maminkám a při této práci využít všech svých znalostí a zkušeností jak vlastních, tak získaných studiem literatury. Zrození nové bytosti je takový zázrak, který si zaslouží, aby byl prožit slavnostně a ne jako utrpení v osamění. Tato myšlenka a vědomí ženské sounáležitosti je posláním duly. V dřívějších dobách ženy rodily obklopeny svými nejbližšími – ženami, kterým mohly důvěřovat, a tak celý tento akt byl i jakousi oslavou lidskosti. Moderní porodnictví však porod odřízlo od rodiny, lidskost nahradilo dokonalými instrumenty a medicínskými postupy a v překotné snaze zachraňovat samo si vytváří řadu komplikací. Dula se stává momentem, který vnáší onu ztracenou chápající a povzbudivou lidskost do tohoto procesu, který zůstává v instituci porodnice.

Být dulou je skutečným posláním pro ty ženy, které mají k porodu hlubokou úctu a chápou ho v jeho přirozenosti jako úžasný a posilující zážitek. Mají potřebu pečovat a skrze svoji empatii jsou vnitřně vtahovány do situace. Svůj klid a pohodu tak poskytují i rodící se mamince. Nejlépe to vyjadřuje motto: „Čím více chvály a povzbuzení se dostane rodičce, tím více lásky a trpělivosti bude ona mít pro své novorozeně.“ 

18.2.2009 9:26| autor: Irena Placerová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist