Jak naučit dítě říkat děkuji, prosím…

„Jak se říká? Jestli nepoděkuješ, budeš to muset vrátit,“ láteří mladá žena na tříletého caparta, který právě dostal bonbón od sousedky. Stud byl silnější, než chuť na laskominu, a tak ji, celý zaražený, vrací.

Možná si sami z vlastního dětství vybavujeme ono rodičovské zaklínadlo: „A ještě to kouzelné slůvko!“ nebo „Co se říká?“. A právě zde může mít náš problém své kořeny. Odborníci před podobnými „kouzelnými“ slůvky varují. Kde hledat řešení?

Je to vlastně jednoduché. Když nechceme přijít domů a najít dítě, které ani nezvedne hlavu od televize, aby nás pozdravilo, musíme mu jít dobrým příkladem.

Pusu a ahoj!

Když rodinu pozdravíme při našem příchodu i odchodu, děti pochytí náš zvyk zhruba už kolem dvou let věku.

Přijde-li maminka domů a tatínek ji přivítá polibkem a srdečným „Ahoj! Tak jak ti to dneska šlo?“ anebo když tatínek odchází z domu, maminka nebo i děti ho obejmou: „Hezký den, tati.“ Vymáhání „kouzelných“ slůvek pak není zapotřebí. Přečtěte si také Jak být dobrým rodičem.

Prosím

Prosím a děkuji, další slovíčka rodiči tolik vyžadovaná a očekávaná. Jak jít příkladem?

Třeba až budete volat dítě ke stolu, nebojme se pokaždé požít slovo – prosím: „Jani, pojď prosím ke stolu, budeme jíst. Když se u vás po chvíli zvesela ukáže, pochvalte ji: „To je fajn, že jsi přišla tak rychle!“ Váš příklad jí pomůže si tento dobrý způsob zapamatovat. A jakmile ji uslyšíte říci „prosím“, pochvalte ji za to.

Děkuji

Slovíčko děkuji, přichází většinou později, než slovo prosím – většinou ho děti začnou říkat až ve věku čtyř, pěti let. Občas není na škodu dítěti nenápadně připomenout, že když si bude o věci říkat slušně, tak mu je budou lidé i více přát.

Promiň

„Slovíčko: „promiň“ je možná to nejdůležitější ze všech,“ upozorňuje Betsy Brown Braun, autorka Just Tell Me What to Say: Sensible Tips and Scripts for Perplexed Parents.

Je však daleko důležitější dítě vést k empatii než ho nutit papouškovat prázdné fráze,“ upozorňuje Braunová. „Nezačněte jen tak vymáhat, aby se omlouvalo. Vysvětlete mu , proč to, co udělalo, nebylo správné: „Vidíš, jak je ten chlapeček smutný, že jsi mu sebrala autíčko?“ Pak mu ukažte, jak to napravit: „Vrátíme mu to autíčko a přineseme mu kapesníček?“

Ve čtyřech letech už mnoho dětí ví, že se rodičům říká na přivítanou i na rozloučenou „ahoj.“

V osmi letech už většina dětí zvládne celý den, aniž by je rodiče museli ponoukat ke slušnostem, říci „děkuji“ a „prosím“ ve většině situací, kdy se to očekává. Dokážou říci i „promiň“ a myslet to vážně. S empatií a porozuměním souvisí i to, zda dítě nepoužívá sprostá slova a nadávky - přečtěte si více.

Nepřehlédněte!

Slušnému chování (prosím, děkuji, promiň), pozdravům se děti učí příkladem v rodině.K dítěti se chováme tak, jak si přejeme, aby se ono chovalo ke svému okolí.

Komentáře k článku
Počet komentářů: 1
Obrázek uživatele Jarčátko
Jarčátko

Jsem přímo alergická na "Jak se říká?", které s takovou oblibou používají hlavně babičky a lidé v odpovídající věkové kategorii vůči malým dětem. Náš mladší syn používá "děkuji" nebo "dík" zhruba od svých 18 měsíců v 95% případů, kdy dostane to, oč žádal, nebo když mu někdo něco podá (aniž by si o to výslovně řekl; např. mu podám kapesník, když si všimnu, že mu teče z nosu). Naučil se to jen příkladem od nás a svého staršího brášky. "Prosím" používá zatím méně často, ale myslím, že to je tím, že sami důsledněji děkujeme než prosíme. U staršího syna občas cítím potřebu schválně nepoděkovat, zřejmě proto, že "Jak se říká"-metodu na něj uplatňují další osoby z okolí, a dožadují se "správného" chování, aniž by ale vůči němu samy důsledně používaly "prosím" a "děkuji". V takových situacích ho ovšem naprosto chápu. Mám to totiž stejně, a to už je mi přes třicet. :-D

Pokud jde o vychovávání k používání tzv. "kouzelných slovíček", vidím ještě zásadní problém v ustálených frázích, které ale mohou děti mást. Na jednu stranu slýchají od rodičů, prarodičů, ve školce nebo třeba od paní prodavačky v obchodě "Jak se říká?", a když způsobně poděkují, odpovědí jim často bývá "Není zač". Nač tedy děkovat, když není za co??? Reakci "není zač" se proto důsledně vyhýbám, daleko raději odpovídám svým dětem i komukoli jinému "Rádo se stalo" nebo něco podobného.

Buďme jednoduše srozumitelní a pravdiví v tom, co děláme a říkáme, a děti nás budou následovat ;-)

Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Naposledy navštívené