„Mám za sebou dva těžké porody. Přesto bych šla do třetího…“

VÁŠ PŘÍBĚH Většina žen, které znám, říkala, že druhý porod byl mnohem lehčí a rychlejší než první. Já bohužel musím říct pravý opak.

Můj první porod byl krutý, myslela jsem si, že nic horšího už nezažiji. Bylo mi 19 let a vůbec jsem netušila, co mě čeká.

Porod mi vyvolávali 11 dní před termínem kvůli synově vrozené vadě ledvin. Zabrala mi až třetí vyvolávačka, a když mi začaly kontrakce, měla jsem je 12 hodin tahem bez jakýchkoliv minutových intervalů. Do toho jsem měla křeč v pravé noze, nemohla jsem sedět, ležet, stát, chodit, prostě nic. Bolest byla nehorázná. Doktor mi řekl, že nejspíš zabraly všechny vyvolávačky naráz.

Děsila jsem se císařského řezu, ale když mi po těch 12 hodinách oznámili, že mě nemine, bylo mi to jedno, hlavně ať už to mám za sebou. Když jsem se pak měla poprvé po operaci zvednout, myslela jsem, že umřu. Bolest byla neskutečná, měla jsem pocit, jako by mi někdo nožem řezal do břicha. Sotva jsem mluvila, no hrůza. Po propuštění do domácího prostředí jsem se ale celkem rychle zotavila.

Na druhý porod, který byl po 13 letech, jsem se vyloženě těšila a do poslední chvíle jsem bojovala za přirozený porod. Byla jsem si jistá, že porodím přirozeně a že to půjde rychle, protože druhý porod bývá rychlejší. Ó, jak strašně jsem se mýlila.

Zhruba 2 týdny před termínem mi začaly nepravidelné kontrakce, říkala jsem si, že to budou poslíčci, i když dost bolestiví, ale byly převážně přes den, takže se to dalo vydržet. Ovšem den ode dne byly častější a začaly mě budit i v noci. Asi 4 dny před termínem (ze čtvrtka na pátek) už jsem toho moc nenaspala, kontrakce byli 8 minut – 5 minut – 7 minut – 4 minuty a podobně. Příteli jsem řekla, ať je v práci na telefonu, že už se to blíží.

Bolesti se zvětšovaly, avšak pořád nepravidelně. Další noc (z pátku na sobotu) jsem již nespala skoro vůbec, bolesti mi nedovolily usnout. Pořád jsem si ale říkala, že pokud nebudou pravidelné, že do porodnice nepojedu. Následující noc (ze soboty na neděli) jsem to ale už nevydržela a přítel mě do porodnice odvezl.

Měla jsem velké bolesti, ale v porodnici mi oznámili, že porod se nechystá a můžu jet domů. Jenže já tam chtěla zůstat, protože jsem sotva chodila. Bolesti byly horší a horší, ale pořád se nic nedělo. Minul celý den a já začala pomalu uvažovat o tom, že si řeknu dobrovolně o císařský řez. Ale jelikož byla neděle večer, tak jsem si říkala, že by se stejně čekalo do rána a dál jsem tiše trpěla.

V pondělí ráno, kdy už jsem měla za sebou 4 probdělé noci, mi lékaři oznámili, že porod postupuje velice pomalu a že si ještě nějakou dobu počkám. Začínaly mi hlavou probíhat myšlenky typu, jestli ten samotný porod vůbec zvládnu. Byla jsem strašně vyčerpaná, bolesti byly hrozné a představa, že se budou ještě stupňovat, mě děsila. Každou hodinu mi natáčeli křivku, co půl hodinu poslouchali ozvy.

Čtěte také:

Až najednou odpoledne, kdy už jsem vyčerpáním skoro ani nevnímala, mi sestřička oznámila, že jsou špatné ozvy a že se miminku přestává dařit. Pak už to šlo ráz naráz, ovázali mi nohy a to už jsem věděla, že mě císařský řez nemine. V tu chvíli mi to bylo opět jedno, jen jsem to už chtěla mít za sebou. Píchli mi injekci proti bolesti a jelo se na sál. Injekce mi ale vůbec nezabrala, což bylo divné, ulevilo se mi až po píchnutí epidurálu.

Malá se narodila v naprostém pořádku, den po termínu. Tentokrát však, když jsem se měla po operaci zvednout, už jsem necítila takovou bolest jako po prvním císaři. Možná to bylo tím, že už jsem věděla, co mě čeká, možná tím, že jsem si zavčasu nechala píchnout injekci proti bolesti, možná i tím, že to, co jsem si prožila předtím, bylo mnohem horší, nevím… Každopádně jsem to zvládala mnohem lépe.

Šok na mě čekal den po porodu, kdy mi lékaři oznámili, že až během operace zjistili, že mi praskla jizva po předchozím císaři a malá mi prostrčila ručičku do břicha. Proto jsem měla tak obrovské bolesti. Stačilo, aby mě při příjmu poslali na ultrazvuk a nemusela jsem tak dlouho trpět.

Berušce bude za 2 týdny 8 měsíců a já začínám přemýšlet, že i přes takové zkušenosti se dvěma porody, půjdu ještě do třetího. Tím chci říct a vzkázat všem budoucím maminkám, hlavně prvorodičkám, ať se porodu nebojí, protože ať už ho prožijí jakýkoliv, ve chvíli, kdy uvidí to malé krásné stvořeníčko, na veškerou bolest zapomenou.

Zuzka


Názor odborníka:

Na příběhu dvojnásobné maminky musím ocenit její statečnost a trpělivost. Její cesta k vytouženým miminkům byla velmi komplikovaná.

V současné době je císařský řez nejčastější gynekologickou operací. Pokud už žena má jizvu na děložní stěně, musí se k dalším těhotenstvím přistupovat velmi opatrně jak ze strany lékařů, tak i ženy samotné. Aby se maximálně předešlo případným komplikacím, doporučuje se ženám otěhotnět po předchozím císařském řezu minimálně rok po porodu.

Běžně se dnes provádějí ultrazvuková měření tloušťky jizvy na děloze. Pokud je jizva tenká nebo žena pociťuje bolesti v jizvě, jsou to varovné signály k ukončení těhotenství opakovaným provedením císařského řezu. Další těhotenství po předchozích dvou císařských řezech sice možné je, bude ale vždy ukončeno operativně.

Kdybych byla ošetřující lékařkou paní Zuzky, už bych jí další těhotenství nedoporučovala, vzhledem k samovolné ruptuře jizvy při druhém porodu. Je to ale pouze doporučení, nikoli zákaz… 

Gynekoložka MUDr. Radka Gregorová

www.ld.cz

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist