Maminko, neopouštěj mě aneb Separační úzkost útočí

Pláče vaše děťátko pokaždé, když se mu ztratíte z dohledu? Spustí hlasitý křik, jakmile se ho chystá pochovat někdo jiný? Máte co dělat se separační úzkostí. Co to separační úzkost je, kdy a proč se objevuje a jak ji zvládnout, se dozvíte v následujícím článku.
foto: istock.com

Když děťátko „přepadne“ separační úzkost, maminku to obvykle hodně překvapí. Doteď totiž její drobeček snášel náruč ostatních členů rodiny a příbuzných naprosto bez problémů a s úsměvem a ona se mohla bez obav vzdálit i na pár hodin. Jenže teď je všechno jinak. V okamžiku, kdy děťátko ztratí maminku z dohledu, spustí srdceryvný pláč. I obyčejné vykonání potřeby se tak pro ni stává obrovským problémem, natož třeba odpočinková koupel. Malý capart zkrátka musí mít svou maminku stále na očích.

Proč to tak je?

Separační úzkostí si projde každé dítě v období od 6. do 12. (někdy 18.) měsíce věku, je to zcela normální zdravé vývojové stadium, ve kterém si utváří citové pouto k pro něj nejdůležitější osobě (což bývá zpravidla právě maminka). U té se cítí v naprostém bezpečí, protože mu dává dokonalý pocit jistoty.

Pokud ji ale najednou nevidí, propadá doslova panice, má strach, propuká v zoufalý pláč. Děťátko totiž v tomto věku žije pouze přítomností, a tak neví a nechápe, že maminka se za chvilku vrátí, že ho neopouští. Ono ji zkrátka miluje nade vše na světě, je na ní psychicky závislé a chce s ní být v neustálém kontaktu. Každá minuta bez ní je pro něj silně stresující.

Co s tím?

Rozhodně se nesnažte jeho úzkostlivé chování ignorovat nebo podceňovat. Nemůže za to, neovlivní to. Správnou cestou k překonání tohoto náročného období je naopak vyslyšení jeho aktuálních potřeb. Pomůže mu to k rozvoji dobrých citových vazeb v pozdějším věku, vyroste z něj zdravě sebevědomý a milující jedinec. Buďte mu na blízku, když to vyžaduje, chovejte ho, dopřávejte mu svou teplou náruč, hlaďte ho, mazlete.

Naopak úplně ignorujte připomínky okolí, že své dítě rozmazlujete. Vy jste rodič, vy své dítě vychováváte a na vás je vytvořit mu ty nejlepší možné podmínky pro zdravý psychický vývoj a připravit ho na jeho budoucí život.

Potlačování separační úzkosti, okřikování nebo dokonce trestání dítěte vede k narušení jeho psychického vývoje, stává se z něj nejistý jedinec bez sebevědomí, který si následky tohoto traumatizujícího zážitku odnáší do dospělosti. Myslete také na to, že i vaše dítě bude jednou rodičem a musí vědět, jak citlivě a s láskou vychovávat své potomky.
„Lukášek byl vždycky přátelské usměvavé dítě, které šlo z náruče do náruče bez jediné slzičky. V půl roce se to ale prakticky ze dne na den změnilo. Nikdo cizí se na něj nemohl ani podívat, natož aby ho pochoval. Nemohla jsem v klidu uvařit oběd, dát si sprchu a o návštěvě kadeřníka jsem si mohla nechat jenom zdát. Jak mě neměl na očích, začal hrozně vyvádět. Ani u manžela nechtěl být, prostě pořád plakal a dožadoval se mé pozornosti. Musím říct, že ze začátku to bylo hodně náročné, ale zvládli jsme to. Doma jsme problém vyřešili autosedačkou. Když jsem potřebovala něco udělat a nemohla ho mít zrovna na ruce, usadila jsem ho do ní, a ať jsem se hnula kamkoliv, brala jsem ho sebou, aby na mě stále viděl. Při luxování, utírání prachu, vaření, pořád byl se mnou. Brala jsem ho i do koupelny, když jsem se chtěla v klidu vykoupat. Pokaždé si spokojeně hověl v autosedačce, hrál si a bylo vidět, že je šťastný. A hlavně, přestal konečně brečet. No, a za pár měsíců po separační úzkosti ani stopy. Jako mávnutím kouzelného proutku se z ustrašeného uplakánka stal malý zvědavý rošťák, který už neměl problém jít s babičkou na procházku.“

Vždy se najde nějaké vhodné řešení, jak tuto situaci zvládnout. Nejen pro dítě je nalezení adekvátní cesty k překonání separační úzkosti přínosem a úlevou, ale i pro rodiče je toto nelehké období díky tomu méně stresující. A to rozhodně stojí za trochu námahy a pár ústupků a odříkání.

Čtěte také:

Separační úzkost a žárlivost staršího sourozence

Pokud je vaše dítko jedináček, tyto starosti se vás netýkají. Problém ale mohou mít rodiče, kteří mají dětí více. Každé z nich touží po pozornosti a zvýšenou péči o jejich mladšího sourozence nemusí nést zrovna dobře. K žárlivosti tak schází jenom krůček. Proč maminka tak často chová malého brášku? Proč ho bere všude s sebou?

Je velmi důležité v tomto období nezanedbávat i své starší děti. I když to může být hodně vyčerpávající, je potřeba se věnovat i jim. I pár společných minut postačí k pocitu radosti a štěstí a ony budou vědět, že jste tu stále i pro ně. Pokuste se jim vysvětlit, že bráška je malý a ještě zdaleka nechápe, že maminka nikam neodchází a že je neopouští, proto tak pláče. Co nejvíc je objímejte a říkejte jim, že je máte ráda a jak jste na ně pyšná, když vám například s něčím pomůžou. Uvidíte, že to pochopí a se situací se srovnají.

Žárlivost však nemusí být jen výsadou starších sourozenců. Mnohdy přepadne i tatínky, kteří mají pocit, že jsou zanedbáváni. A není divu. Vše se točí okolo dítěte, které navíc brečí, když se k němu jen přiblíží. Ano, je to těžké, ale je potřeba si uvědomit, že období separační úzkosti je přechodné a že za pár měsíců bude vše při starém.

S citlivým přístupem zvládnou separační úzkost všichni členové rodiny a později, až s vašimi dětmi bude mávat puberta, se společně zasmějete vzpomínkám na to, jak bez vás kdysi nevydržely ani minutu.

Komentáře k článku
Počet komentářů: 0
Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Naposledy navštívené