Montessori pro batolátka: Jak jsme s Anit chodily „pracovat“

NA VLASTNÍ KŮŽI Když jsem dostala nabídku vyzkoušet si s Anit Monessori pedagogikou inspirované dílny pro batolata „Poznáváme svět“, s radostí jsem ji přijala. O Montessori pedagogice jsem věděla to, že se řadí do „svobodného“ vzdělávání. A už to samo o sobě zapadá do našeho (mého a manželova) přístupu vůči dceři. Chceme ji vychovávat a vzdělávat ve svobodném prostředí. A o současném českém školství máme s Tomem své pochyby. Takže proč nevyzkoušet alternativní směr už takto brzo? Aspoň zjistíme, co a jak.

S touto myšlenkou a plna očekávání jsem se svou tenkrát patnáctiměsíční holčičkou přišla na první lekci.

Jak vypadá obvyklá třičtvrtěhodinka, popisuje lektorka Monessori, Petra Razimová: „Děti ve věku do tří let potřebují řád, a proto lekce vždy probíhá stejně. Nejprve se přivítáme básničkou a pak se ještě přivítáme s každým dítětem zvlášť. Následuje představení slovní zásoby k tématu lekce. Děti si vybírají obrázky a už při této společné práci, kdy se vzájemně učí trpělivosti, než na každého přijde řada, se seznamují s principy Montessori. Tedy s prací na koberečku, s tím, že každý má svůj prostor, že je třeba pomůcku po dokončení práce uklidit, a podobně. Po představení tématu následuje samostatná práce s pomůckami. Lekce je zakončená opět společnou básničkou a rozloučením.“

Abych řekla pravdu, trochu mě to zaskočilo. Onu „svobodu“, kterou jsem čekala, jsem mezi všemi pravidly hledala jen stěží. Zarazilo mě, že takto malé dítě mám přesvědčovat, aby pracovalo jen na koberečku. Aby po sobě uklízelo pomůcku. Vzalo si vždy jen jednu atd., atd. Už to, že si nejdeme „hrát“, ale „pracovat“, mi moc nesedělo.

Petra Razimová mi pojetí svobody v Montessori vysvětlila: „Montessori pedagogika je báječná v tom jak snoubí svobodu s disciplínou. Málokdo si uvědomuje, že svoboda ve společnosti nemůže bez pravidel existovat. Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. A to mě učí respektu k tomu druhému. A tak je to i v Montessori. Je nutné dodržovat několik málo pravidel, která dětem umožní pocit jistoty a respektu. Kobereček je o jistotě, ohraničuje pracovní prostor dítěte, do kterého mu může jiný zasáhnout pouze tehdy, pokud mu to dítě samo dovolí. Děti mají v tomto období přirozený smysl pro řád a pořádek, navíc i v životě se je snažíme vést k pořádku, takže není důvod, proč by po sobě neměly pomůcku vracet na místo, toto pravidlo je naprosto přirozené. Navíc pomůcka je pak k dispozici ostatním dětem. A jestli mohou malé děti tato pravidla zvládnout? Samozřejmě, vždyť už se o tom všechny maminky přesvědčily a samy už kolikrát vyslovily údiv nad tím, že na začátku nevěřily, že by děti samy pomůcku odnesly zpět na místo. Zároveň je třeba si uvědomit, co tím vším děti učíme: Osvojí si zvyk věci dokončovat a trénují soustředění. Vnější uspořádané prostředí (pořádek) jim dává vnitřní klid.“

Po několika absolvovaných hodinách jsem skutečně viděla, jak se Anitka zklidnila. Jak dokázala pracovat s jednou pomůckou déle. Jak začala přijímat Montessori pravidla. A postupně jsem i já přišla na chuť spoustě věcem, které Montessori pedagogika přináší.

Líbí se mi, že ve skupině jsou děti různého věku. Tato heterogenita je podle mě daleko přirozenější než vytváření věkově homogenních tříd. Děti se učí jedno od druhého. Mladší napodobují starší, kteří je „táhnou“ vpřed. Starší jsou zase daleko ohleduplnější, umí poradit a pomoct. Navíc neustálé srovnávání (ať už ze strany rodičů nebo učitelů) je díky věkové rozmanitosti utlumeno (samozřejmě ještě daleko víc je tato výhoda znatelná v Montessori školkách a školách, batolátka jsou přeci jen hodně individualistická a hrají si spíš vedle sebe než spolu).

Petra dodává: „V Montessori se snaží dodržet pravidlo  ‚trojročí‘. To znamená, že ve skupině jsou děti ve věku například 3, 4 a 5 let. Dítě si tak vyzkouší být nejmladším, prostředním i nejstarším. Každá tato sociální role je důležitá a každá vyžaduje trochu jiné dovednosti v chování a jednání.“

Naprosto se ztotožňuji se samostatností, ke které Montessori vzdělávání děti vede. Taky nechávám Anit, ať se zkouší sama obléci, najíst, učesat. Nebojím se jí dát do ruky hrnek s vodou, který už v pohodě umí přenést z jednoho místa na druhé. Učím ji správně držet nůžky i zapíchávat velké špendlíky do nástěnky. V tom s mottem Montessori: POMOZ MI, ABYCH TO DOKÁZAL SÁM, souzním.

Přečtěte si také:

Našla jsem ale i prvky, které mi úplně nesedí. Považuji se za člověka s kreativní duší. I proto jsem si vybrala své povolání a touhu po uměleckém vyžití naplňuji při práci s jazykem. Jako dítě jsem žila ve světě plném fantazie – živeném hlavně vyprávěními a obrovskou podporou ze strany rodičů (hlavně umělecky založeného tatínka). A takový svět chci vykouzlit i pro Anit. Jenže v Montessori jsem příliš místa pro kreativitu nenašla.

Petra říká: „Pro rozvoj kreativity má Montessori jednak pomůcky ve smyslové výchově, kde se děti na pomůckách učí barvy, prostorové vnímání a podobně, a dále má arte aktivity, které má dítě volně přístupné tak jako ostatní pomůcky a má tedy opět možnost zvolit si tuto aktivitu jako kteroukoli jinou.“

Jenže já hledám jiný typ kreativity. Hry na JAKO, které chápou děti každého věku. Proč si nehrát na to, že miska je čepice? Že provázek na navlékání korálků je had, který musí být zneškodněn? Že kaštany jsou rozdovádění hnědí medvídci běhající a kutálející se po podlaze?

Zeptala jsem se na to i Michaely Tilton, zakladatelky konceptu Go Kids center, odkud program Poznáváme svět vzešel: „Hra na něco je opravdu aspekt, který v prostředí striktně vedeného podle odkazu Marie Montessori chybí. Moderní výzkumy psychologie, sociologie a kognitivních věd nám ale ukazují, jak jsou tyto hry důležité pro celostní rozvoj dítěte zejména ve věku od 3 let, a proto jsou v Go Kids školkách prvky Montessori součástí denního programu. Program Poznáváme svět je určen dětem mladším 3 let, takže nejsou zařazeny. Pro děti od 3 let tyto aktivity doma i v dětském kolektivu vřele doporučujeme.“

A závěr? Anit se na dílnách líbilo. Já jsem pochopila, že chaos a neřízené hraní možná vyhovuje mně, ale dcera velmi rychle zvládla i řád, úklid i nějaká pravidla. Jsem ráda, že se umí přizpůsobit i jinému prostředí, než jí vytváříme doma (Tam hračky nemají „své místo“ a hrajeme si klidně i se všemi najednou. Ale to je náš způsob žití…). Anit se bude setkávat s různými pravidly v institucích, které její životní cestu nutně zkříží.

Takže: rozhodně je to dobrá zkušenost. Dokonce nezbytná pro rodiče, kteří uvažují třeba o Montessori školce. A já? Patřím mezi ně? Abych pravdu řekla: Ještě nevím. Potřebuji víc času ve světě Montessori, protože pár lekcí mi jednoznačnou odpověď dát nedokázalo.

12.1.2015 12:32| autor: Veronika Kvaková

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist