S dětmi o násilí ve světě mluvíme, ale přiměřeným způsobem

Atentáty ve Francii zasáhly celou veřejnost, tedy i ty nejmenší. Mnozí rodiče se obrátili na psychology, aby jim poradili, jak tyto věci vysvětlit dětem. A protože s násilím páchaným teroristy se dostávají do kontaktu děti i u nás, byť třeba jen prostřednictvím sdělovacích prostředků, postřehy odborníka se mohou hodit.

O atentátech se mlčet nemá

„Je nezbytné s dětmi o atentátech mluvit,“ tvrdí psychiatr Serge Tisseron. Děti totiž velmi citlivě vnímají vše, co se kolem nich děje, a především okamžitě zachytí změnu rodinné atmosféry. Zaznamenají, že se rodiče chovají jinak než obvykle, jsou rozčilení nebo smutní, sledují daleko víc zpravodajství v televizi či na internetu. V konverzaci dospělých se objevují nová slova jako teroristé, islamisté, atentát. Děti samy nemohou přehlédnout výrazné fotografie na prvních stránkách novin ani záběry v televizi, na nichž je policie, ozbrojenci, plačící lidé atd. Nerozumí tomu a potřebují, aby jim to někdo vysvětlil. Nejde jen o to, aby pochopili, co se děje, ale důležitý pro ně ji i pocit, že nejsou vyloučeni z toho, co tolik zaměstnává dospělé.

Vysvětlit i nabídnout ochranná křídla

Především je třeba děti ujistit o dvou věcech, které jim leží nejvíc na srdci: Za prvé, že ony samy nejsou příčinou změněného chování rodičů, a za druhé, že se nemají čeho bát, jejich blízcí se o ně postarají. Je dobré s nimi mluvit na rovinu, třeba stylem: „Dobře sis všiml, že se něco děje, že jsme trochu jiní než jindy. Ale ty za to nemůžeš. To jen lidé se zbraněmi spáchali ošklivé věci. Ale policie je chytila a budou potrestáni.“ Když dítěti v kostce nastíníme, co se děje, je pak na něm, aby se ptalo na to, čemu nerozumí. Rodiče by měli trpělivě naslouchat, aby pochopili, co dítě o události pochytilo, jak si ji vykládá, co mu není jasné. Nejdůležitější ale je dodat mu pocit bezpečí, například takto: „Neboj, my se o tebe postaráme, ochráníme tě. A je tu taky policie a armáda, ta chrání nás všechny.“

Se strachem se zkusíme prát

Dítěti v první řadě řekneme, že je docela normální se něčeho bát, že i dospělí mají z něčeho strach, ale že je možné ho překonat. Však to zná samo. Když poprvé vyleze na klouzačku, tak se trochu bojí, než se spustí z té výšky dolů, a pak je pyšné na to, že to dokázalo. Při vysvětlování musíme dobře volit slova. Pokud to jde, vyhneme se termínům „zlí“ a „hodní“ lidé, a že ti zlí jsou mrtví a hodní vyhráli. Také nebudeme tvrdit, že násilné činy se už nikdy nebudou opakovat. Pokud ujistíme dítě, že všechno už je v pořádku a zlo je potrestané, a pak se stane zase nějaká obdobná tragédie, potomek znejistí a ztratí v nás důvěru. A přitom věřit slovu rodičů je pro něj bytostně důležité.

Lepší tedy je mu říct, že všichni dělají všechno pro to, aby se něco takového už neopakovalo, že policie a vojáci jsou v ulicích a jeho školku či školu taky víc hlídají, aby se tam nedostali nebezpeční lidé. Pokud má ale dítě pořád strach, špatně spí, pronásledují ho noční můry, není od věci s ním zajít k psychologovi. Může se totiž stát, že na něj přenášíme svůj strach, že je potřeba ještě někdo další, kdo mu dodá patřičný klid a jistotu.

Čtěte také:

Vlastní úzkost je nakažlivá

Rodiče by se měli pokud možno vyhýbat tomu, aby se dětem svěřovali a mluvili s nimi o svých úzkostech jako rovný s rovným. K tomu mají své vrstevníky, rodinu, přátele, kolegy. Pokud se zmíní před dítětem o své nejistotě a zneklidnění, tak nejlépe v kontextu toho, že by rádi věděli, co bude dál, aby se tomu mohli nějak postavit.

Traumatizující záběry by měly být tabu

Je zásadní, aby se dítě na záběry krutosti a násilí nedívalo v televizi, na internetu ani v novinách. Takže televizní zpravodajství sledujeme v jeho nepřítomnosti a nenecháváme dokonce ani puštěnou televizi v místnosti, kde si dítě hraje. I když je zády k obrazovce a zdá se ponořené do svých her, slyší zvuk, slova, kterým nerozumí, a pokud se nemůže rodičů hned zeptat, tak z toho má v hlavě zmatek, z čehož posléze může pramenit úzkost. Dítěti dovolíme dívat se na zprávy, pokud o to stojí, tak od sedmi osmi let a pokaždé v přítomnosti rodičů. Pro mladší to vhodné není.

Solidarita je důležitá pro všechny

Podstatnou věcí je vysvětlit nejmenším, že nejsou v téhle situaci sami, že nebezpečí čelí mnohem více lidí a že proti nim jsou ti, kteří je mohou ohrožovat, v menšině. Přetlumočíme jim poselství solidarity, která kolují třeba na internetu, jdeme společně zapálit svíčku na památku obětí, můžeme se účastnit i jiných akcí solidarity, případně svého potomka vyzveme, aby sám něčím přispěl. Může třeba nakreslit nějaký obrázek k danému tématu, i z něj se dá mimo jiné poznat, co prožívá.

28.11.2016 1:06| autor: Helena Chvojková

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznetev zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist