S dětmi o násilí ve světě mluvíme, ale přiměřeným způsobem

Atentáty ve Francii zasáhly celou veřejnost, tedy i ty nejmenší. Mnozí rodiče se obrátili na psychology, aby jim poradili, jak tyto věci vysvětlit dětem. A protože s násilím páchaným teroristy se dostávají do kontaktu děti i u nás, byť třeba jen prostřednictvím sdělovacích prostředků, postřehy odborníka se mohou hodit.

O atentátech se mlčet nemá

„Je nezbytné s dětmi o atentátech mluvit,“ tvrdí psychiatr Serge Tisseron. Děti totiž velmi citlivě vnímají vše, co se kolem nich děje, a především okamžitě zachytí změnu rodinné atmosféry. Zaznamenají, že se rodiče chovají jinak než obvykle, jsou rozčilení nebo smutní, sledují daleko víc zpravodajství v televizi či na internetu. V konverzaci dospělých se objevují nová slova jako teroristé, islamisté, atentát. Děti samy nemohou přehlédnout výrazné fotografie na prvních stránkách novin ani záběry v televizi, na nichž je policie, ozbrojenci, plačící lidé atd. Nerozumí tomu a potřebují, aby jim to někdo vysvětlil. Nejde jen o to, aby pochopili, co se děje, ale důležitý pro ně ji i pocit, že nejsou vyloučeni z toho, co tolik zaměstnává dospělé.

Vysvětlit i nabídnout ochranná křídla

Především je třeba děti ujistit o dvou věcech, které jim leží nejvíc na srdci: Za prvé, že ony samy nejsou příčinou změněného chování rodičů, a za druhé, že se nemají čeho bát, jejich blízcí se o ně postarají. Je dobré s nimi mluvit na rovinu, třeba stylem: „Dobře sis všiml, že se něco děje, že jsme trochu jiní než jindy. Ale ty za to nemůžeš. To jen lidé se zbraněmi spáchali ošklivé věci. Ale policie je chytila a budou potrestáni.“ Když dítěti v kostce nastíníme, co se děje, je pak na něm, aby se ptalo na to, čemu nerozumí. Rodiče by měli trpělivě naslouchat, aby pochopili, co dítě o události pochytilo, jak si ji vykládá, co mu není jasné. Nejdůležitější ale je dodat mu pocit bezpečí, například takto: „Neboj, my se o tebe postaráme, ochráníme tě. A je tu taky policie a armáda, ta chrání nás všechny.“

Se strachem se zkusíme prát

Dítěti v první řadě řekneme, že je docela normální se něčeho bát, že i dospělí mají z něčeho strach, ale že je možné ho překonat. Však to zná samo. Když poprvé vyleze na klouzačku, tak se trochu bojí, než se spustí z té výšky dolů, a pak je pyšné na to, že to dokázalo. Při vysvětlování musíme dobře volit slova. Pokud to jde, vyhneme se termínům „zlí“ a „hodní“ lidé, a že ti zlí jsou mrtví a hodní vyhráli. Také nebudeme tvrdit, že násilné činy se už nikdy nebudou opakovat. Pokud ujistíme dítě, že všechno už je v pořádku a zlo je potrestané, a pak se stane zase nějaká obdobná tragédie, potomek znejistí a ztratí v nás důvěru. A přitom věřit slovu rodičů je pro něj bytostně důležité.

Lepší tedy je mu říct, že všichni dělají všechno pro to, aby se něco takového už neopakovalo, že policie a vojáci jsou v ulicích a jeho školku či školu taky víc hlídají, aby se tam nedostali nebezpeční lidé. Pokud má ale dítě pořád strach, špatně spí, pronásledují ho noční můry, není od věci s ním zajít k psychologovi. Může se totiž stát, že na něj přenášíme svůj strach, že je potřeba ještě někdo další, kdo mu dodá patřičný klid a jistotu.

Čtěte také:

Vlastní úzkost je nakažlivá

Rodiče by se měli pokud možno vyhýbat tomu, aby se dětem svěřovali a mluvili s nimi o svých úzkostech jako rovný s rovným. K tomu mají své vrstevníky, rodinu, přátele, kolegy. Pokud se zmíní před dítětem o své nejistotě a zneklidnění, tak nejlépe v kontextu toho, že by rádi věděli, co bude dál, aby se tomu mohli nějak postavit.

Traumatizující záběry by měly být tabu

Je zásadní, aby se dítě na záběry krutosti a násilí nedívalo v televizi, na internetu ani v novinách. Takže televizní zpravodajství sledujeme v jeho nepřítomnosti a nenecháváme dokonce ani puštěnou televizi v místnosti, kde si dítě hraje. I když je zády k obrazovce a zdá se ponořené do svých her, slyší zvuk, slova, kterým nerozumí, a pokud se nemůže rodičů hned zeptat, tak z toho má v hlavě zmatek, z čehož posléze může pramenit úzkost. Dítěti dovolíme dívat se na zprávy, pokud o to stojí, tak od sedmi osmi let a pokaždé v přítomnosti rodičů. Pro mladší to vhodné není.

Solidarita je důležitá pro všechny

Podstatnou věcí je vysvětlit nejmenším, že nejsou v téhle situaci sami, že nebezpečí čelí mnohem více lidí a že proti nim jsou ti, kteří je mohou ohrožovat, v menšině. Přetlumočíme jim poselství solidarity, která kolují třeba na internetu, jdeme společně zapálit svíčku na památku obětí, můžeme se účastnit i jiných akcí solidarity, případně svého potomka vyzveme, aby sám něčím přispěl. Může třeba nakreslit nějaký obrázek k danému tématu, i z něj se dá mimo jiné poznat, co prožívá.

28.11.2016 1:06 | autor: Helena Chvojková

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

TOPlist