Adoptovala jsem černošské miminko

ROZHOVOR: Zuzku jsem poznala jako okouzlující nastávající maminku. Začaly jsme si povídat o jejím těhotenství, ale brzy jsme narazily na téma, které odvedlo moji pozornost úplně jinam. Zuzka je totiž maminkou tříleté černošské holčičky, kterou adoptovala v USA. Začala jsem se okamžitě vyptávat, jak to všechno bylo, a nakonec z toho vznikl tento rozhovor.

Čekáš teď miminko, takže pro tebe adopce nebyla řešením bezdětnosti způsobené zdravotními problémy. Jak tě vlastně napadlo, že si adoptuješ dítě?
To mě napadlo už asi v šesti letech. Přemlouvala jsem tenkrát rodiče, aby si vzali bráchu nebo ségru z dětského domova. Máma byla pro, ale táta ne. Ale máma byla pro tak nějak pasivně. Nikdy pro to nic neudělala. Ale mě to od té doby drželo. Měla jsem v sobě prostě touhu adoptovat dítě už od dětství. Přišlo mi to jako smysluplný životní plán.

Dceru jsi adoptovala v Americe. Jak ses tam dostala?
Pracovala jsem na ambasádě České republiky jako diplomat.

A ty jsi v Americe nějak narazila na možnost adoptovat dítě?
Ne. Bylo to jinak. Než jsme se s manželem vzali, říkala jsem mu, že bych chtěla k vlastním dětem i dítě adoptované, a on s tím souhlasil. Měli jsme sice odjet do Ameriky, ale oslovila jsem české úřady, kde se se mnou nechtěli vůbec bavit. Řekli mi, že když nebudu bydlet v České republice, tak se mnou adopční proces ani nezahájí, takže když jsme přijeli do Ameriky, řekla jsem si, že to prostě zkusím tam. Postupně jsem zjistila, že by to šlo a že afroamerické děti se v Americe adoptují minimálně, takže bych mohla dát domov dítěti, které by ho jinak získalo jen stěží. Většina párů, které v USA adoptují, jsou běloši, co nemůžou mít vlastní děti a chtějí většinou bílé dítě.

A co se děje s černošskými dětmi, které nikdo neadoptuje?
Stát se snaží adopci černošských dětí podporovat třeba tak, že proces adopce, který je jinak finančně náročný, částečně hradí. Když se dětem nenajde rodina, tak jdou do profesionální pěstounské péče.

Kolik taková adopce v USA stojí?
Já jsem to úplně do posledního dolaru nepočítala, ale u soudu po mně nakonec chtěli nějaký přibližný odhad, takže když jsem to zhruba sečetla, dostala jsem se k téměř třiceti tisícům dolarů, což je vzhledem k okolnostem poměrně nízká částka. V Americe se cena za adopci může klidně vyšplhat na osmdesát tisíc. Ale to samozřejmě nejsou peníze, které by šly k té matce. Jsou to poplatky právníkům, agentuře, nemocnici

A jak to všechno probíhalo? Ty jsi kontaktovala nějakou agenturu?
Než jsem se definitivně rozhodla, kontaktovala jsem spoustu agentur. Vždycky jsem jim vysvětlila ten svůj status diplomata, a ne každá agentura z toho byla nadšená. Podle všeho jsem byla první diplomat, který něco takového v Americe podniká, ale agentura, kterou jsem si nakonec vybrala, s tím neměla problém. Začali jsme vyřizovat papíry, což trvalo asi devět měsíců, včetně všech psychologických testů a dalších formalit. Musela jsem se třeba nechat prověřit FBI, musela jsem nechat prověřit dům od hasičů…

A co se pak dělo dál?
Pak to bylo rychlejší, než jsem čekala. Vyplnila jsem dotazník, jak si představuju své budoucí dítě, jakou by mělo mít rasu, rodinnou anamnézu a podobně a taky jsem vyplnila dotazník o sobě. Agentura z toho vyrobí něco jako reklamní leták, takové dva listy, kde je povídání o tobě, co máš ráda, co nemáš ráda. Přidají k tomu nějaké hezké fotky. Na základě toho letáku si tě pak matka může vybrat jako budoucího rodiče svého dítěte. 

Jak dlouho jsi čekala, než ti zavolají, že mají pro tebe dítě?
My jsme dokončili papírování v pátek a v pondělí jsem jela z práce a hned mi volali z agentury, že mají pro mě dítě a že už se narodilo. Není to typické, protože agentury se většinou snaží spojit rodiče s matkou, která je ještě těhotná. Ale holčička už byla na světě, takže jsem dostala dvě hodiny na rozmyšlenou. Říká se, že to v průměru trvá tři měsíce až tři roky, než ti najdou dítě, takže já jsem rozhodně nepočítala s tím, že to bude takhle rychle. Ale řekla jsem si, že je to asi osud. Prožila jsem si jednu noc, kdy jsem vůbec nemohla spát. Člověku se honí v hlavě různé myšlenky. Říkala jsem si, jestli to zvládnu takhle rychle, a co v práci, ale ráno jsem se zabalila, celý den jsem vyřizovala ještě další formality a pak jsem sedla do auta a jela do státu Georgia. Ráno jsem dojela do porodnice a ještě ten den odpoledne jsem dostala miminko. 

Poznala jsi nějak blíž biologickou matku tvé dcery?
Ano, byla to černoška z chudých poměrů. Měla dvě děti a jedno dítě už k adopci dala. Vliv církve je zejména v těch chudších částech Ameriky docela silný, takže antikoncepce není zas tak běžná věc a adopce je v takovýchto situacích řešení. Ona byla velmi ráda, že jde dítě do dobrých rukou. 

To jsi dítě dostala hned v porodnici a tím se ten adopční proces uzavřel?
Ne, musela jsem ještě deset dnů počkat v Georgii, protože matka tam má deset dnů na rozmyšlenou. Takže jsem tam deset dnů cestovala s malinkatým miminkem a čekala jsem, jak to dopadne. Naštěstí to dopadlo dobře. Já jsem pak odcestovala do Washingtonu a od té doby jsme žili normálně. Adopční proces ale běžel dál. Několikrát nás navštívila sociální pracovnice. Kontrolovalo se, jestli je o dítě dobře postaráno a po půl roce pak proběhl soud. Soudce byl strašně milý, pozval nás k sobě do kanceláře, povídal si se mnou, na památku se s námi vyfotil a za dvacet minut jsme měli rozhodnutí. V novém rodném listě, který jsem dostala, už není poznat, že je dcera adoptovaná. 

A holčičce jsi dala jméno Georgia…
Georgia Victoria, protože mi z matriky ve státě Georgia volali, že tam u nich je povinné druhé jméno. Tak jsem jim řekla, ať mi zavolají za deset minut a nakonec jsem se rozhodla pro jméno Georgia Victoria. 

Ty jsi ale nakonec zůstala s holčičkou sama…
Rozváděli jsme se během adopčního procesu. Věděla jsem, že na to budu sama. I v agentuře to věděli a při adopci to nebyl problém. A já jsem si prostě nepřipouštěla, že bych to nezvládla. 

Kolik je holčičce dnes?
Tři a půl roku. 

A má americké občanství?
České i americké. V Americe získává dítě, které se tam narodí, automaticky americké občanství. Když jsem se pak vrátila do Čech, vyřídila jsem české občanství a kupodivu to nebylo ani tak složité. 

Takže teď jsi blonďatou maminkou černošské holčičky. To určitě budí pozornost.
No to jo. Nedávno přišla Georgia domů ze školky a říkala mi ty jsi běloušek a já jsem černoušek. Pozornost to rozhodně budí a já jsem z toho taky měla trochu strach, ale musím říct, že většina lidí reaguje mnohem líp, než jsem čekala. Negativní reakci jsem zažila snad jen dvakrát a těch pozitivních bylo spousta. 

Georgia už chodí do školky. Jak to jde?
Zatím je to bez problémů. Děti ji přijímají dobře a doufám, že to tak zůstane. 

Jsi šťastná máma?
Já bych snad ani nemohla mít lepší dceru. Zdá se mi, že ta moje adopce byla moc šťastná. Ona je báječná, veselá, chytrá a usměvavá holčička. Zatím nebyl moment, kdy bych narazila na nějaký problém. Jsem absolutně šťastná máma. 

4.10.2011 11:52| autor: Jana Mihovičová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist