Barevné rodiny: Jak funguje mezinárodní adopce

Ve světě se adopce dětí ze zahraničí stávají běžnou praxí. Vzorem se stávají slavné osobnosti jako je Sandra Bullock, Katherine Heigl, Charlize Theron, Angelina Jolie a další. Často se hovoří o módní vlně, kterou mezinárodní adopce způsobuje. V České republice to ale tak jednoduché není. Stát osvojování dětí z ciziny příliš nepodporuje.

Herečka Sandra Bullock všechny překvapila prohlášením, že vážně uvažuje o adopci dalšího dítěte. Zkušenost s adopcí již má, v roce 2010 se svým tehdejším manželem adoptovala černošského chlapečka Luise z New Orleans, který přišel o rodinu kvůli hurikánu Katrina. Rok 2010 byl pro Sandru skutečně zlomový, ukončila manželství s nevěrným manželem a jako svobodný rodič dokončila adopci, o které s manželem uvažovali čtyři roky. Nyní prohlašuje, že o adopci znovu přemýšlí.

Jasno má i herečka Katherine Heigl, která si v roce 2009 se svým manželem osvojila tříletou Naleigh pocházející z Jižní Koreje. Herečka pochází z rodiny, kde adopce rozhodně není tabu. Její starší sestru rodiče taktéž adoptovali v Koreji. Katherine tak věděla, že ještě než bude mít své biologické dítě, první dítě si adoptuje. Prozradila také, že zpočátku to bylo velice těžké. K manželovi Naleigh velmi přirozeně přilnula, ke své náhradní matce ale cestu hledala déle.

Adopce v rámci České republiky

Z právního hlediska je adopce nejvýhodnějším druhem náhradní rodinné péče. Osvojené dítě si totiž právně stojí úplně stejně jako dítě žijící se svými biologickými rodiči. Aby dítě mohlo být adoptováno, musí být tzv. právně uvolněno.

I právní uvolnění má své limity, není to tak, že by si rodiče mohli adoptovat jakékoliv dítě s právním uvolněním. Nejčastěji povolí soud adopci kojenců a batolat a zdravých dětí z běžné populace. Aby dítě mohlo být prohlášeno jako právně volné, musí být dán souhlas biologických rodičů s osvojením nebo soud musí potvrdit jejich nezájem o dítě. Právní volnosti dále nabývají děti, jejichž rodiče zemřeli, byli zbaveni rodičovské odpovědnosti nebo nejsou způsobilí k právním úkonům v plném rozsahu. V těchto případech se užívá souhlasu zákonného zástupce dítěte.

Adopci neboli osvojení v Čechách upravuje zákon o rodině, který stanovuje veškeré náležitosti s tímto související:

  • Právní vztahy po osvojení: Osvojením vzniká vztah příbuzenský. Osvojitelé mají stejnou rodičovskou zodpovědnost a vztahy k původní rodině zanikají.
  • Kdo rozhoduje o osvojení: Rozhoduje soud na základě podnětu osvojitele.
  • Kdo se může stát osvojitelem: Pouze zletilé fyzické osoby, jejichž způsob života zaručuje, že osvojení bude prospěšné jak pro dítě, tak pro společnost. Je nutné, aby byl mezi osvojitelem a osvojencem přiměřený věkový rozdíl, jako bývá mezi rodiči a vlastními dětmi. Osvojitelem se může stát i osoba, která žije sama a nezáleží u ní na pohlaví. Společně mohou ale dítě osvojit jen manželé.
  • Jak probíhá předadopční péče: Ještě než rozhodne soud o adopci, dítě musí být v péči budoucích adopčních rodičů nejméně tři měsíce, a to na jejich náklady.

Osvojení bez hranic – problém?

Mezinárodní osvojení je stanoveno Úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení. Tuto úmluvu přijala konference v Haagu 29. 5. 1993, v Čechách platí od 1. 6. 2000. U nás se osvojováním ze zahraničí a do zahraničí zabývá Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Jak říká vedoucí oddělení mezinárodních adopcí JUDr. Stanislava Kopecká, úřad zprostředkovává adopci českých dětí do ciziny v případech, kdy se nedaří nalézt vhodnou náhradní rodinou péči v České republice. „Od roku 2000 do roku 2013 jsme svěřili do předadopční péče do ciziny 482 dětí. V loňském roce se nám podařilo nalézt pro 56 dětí vhodné žadatele z ciziny.“

Opačné zprostředkování dítěte z ciziny do České republiky se ale takto vysokými čísly nevykazuje. Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí zprostředkoval pouze jedno osvojení. Mimo Úřad pak bylo v loňském roce uskutečněno devět případů osvojení z ciziny do Čech. Ve dvou případech se jednalo o osvojení dítěte manželem matky.

Čtěte také: Radostí více než starostí, říká maminka dvou adoptovaných dětí

A jak to funguje? Jakmile jsou žadatelé o osvojení zařazeni do evidence úřadu, začíná proces zprostředkování mezinárodního osvojení. Budoucí adopční rodiče sdělí úřadu údaje o dítěti, které by si chtěli osvojit, tedy pohlaví, věk, rasu, zdravotní stav a zemi původu. Stát obecně nedoporučuje adopce z rozvojových zemí. Tyto země totiž nespadají pod Haagskou úmluvu a komunikace s místními úřady je složitá. Rodiče, kteří touží po dítěti například z Afriky, tak většinou musí tamní úřady oslovit sami. Adopce pak probíhá „načerno“. Pokud se ale jedná o stát, který je signatářem Úmluvy, stačí, aby úřad zaslal veškeré údaje o budoucích osvojitelích na určené státní orgány.

Poté se čeká, zda budou uchazeči o osvojení přijati orgánem státu, ze kterého chtějí dítě osvojit. Tamní úřady posuzují uchazeče podle rozličných kritérií. Někde se posuzuje především materiální zabezpečení, jinde hraje důležitou roli například náboženské vyznání. V případě, že je žádost osvojitelů přijata kladně, dostávají se na seznam budoucích adoptivních rodičů a čekají, až dojde k výběru dítěte.

Čtěte také: Adoptovala jsem černošské miminko

Jakmile dojdou údaje o dítěti k zájemcům o adopci a ti si stále přejí v adopci pokračovat, je zpravidla nutné, aby vycestovali do země původu dítěte a nějakou dobu zde pobývali. Nedojde-li k žádným komplikacím, příslušné místní orgány rozhodnou o adopci a rodiče se vracejí i se svým adoptovaným dítětem do Čech.

Adopce dětí ze zahraničí je poněkud kontroverzním tématem, řada odpůrců namítá, že v českých kojeneckých ústavech a dětských domovech jsou tisíce dětí, které by měly dostat přednost. Někteří navíc adopci dítěte jiné rasy vnímají jako součást trendu. Adoptivní rodiče mají ale často o svém dítěti jasné představy a stává se, že tyto ideály pak nejsou v našich ústavech naplněny. Navíc stát nemá obecně příliš velký zájem o mezinárodní adopce. Je to dáno právě naplněností českých kojeneckých ústavů. Problém je ale v tom, že většina neumístěných dětí trpí handicapem nebo jsou romského původu a o ty nemají žadatelé o adopci obvykle zájem.

Stává se celkem běžnou praxí, že pokud se Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí nevyjádří k počáteční záležitosti kladně, rodiče se rozhodnou adoptovat dítě na vlastní pěst. To se stává i v případech, že osvojitelé chtějí adoptovat dítě ze země, která není signatářem Haagské úmluvy. Adopce ze zahraničí se tak u nás stávají spíše vzácností.

24.2.2014 12:41| autor: Eva Kouřímová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist