Už nechci IVF, chci adopci. Vzdávám to
VÁŠ PŘÍBĚH Každý pokus o umělé oplodnění byl provázen neskonalým stresem a později pláčem. Pokaždé jsme si říkali, že teď to přece vyjít musí, že teď je ta nejlepší doba mít miminko.
Zdroj: archiv redakce
Jenže každý pokus o umělé oplodnění dopadl stejně – neuchytilo se nic. Absolvovali jsme tři a lékaři nás přemlouvají, ať zkusíme další. Já mám ale pocit, že z nás jen tahají peníze. Je vůbec naděje, aby se to povedlo?
Mám to ještě zkoušet? Není adopce lepší řešení?
My s manželem už nedoufáme. Hlavně já. Už nechci procházet nepříjemnými vyšetřeními, už nechci doufat, sledovat teplotu, brát hormony, tloustnout a zase hubnout. Smiřuji se s tím, že vlastní miminko mít nebudeme.
Navrhla jsem manželovi adopci. Nejdřív o ní nechtěl ani slyšet, muži prý mají od přírody odpor k výchově cizích dětí. Ale postupně jsem ho přesvědčila. Je to přece lepší než nic. Můžeme dát domov někomu, kdo by bez nás třeba neměl šanci na takový život. Nejsme chudí a věřím, že dítěti dokážeme dát všechnu potřebnou lásku a péči.
Ale malý červíček pochybností pořád hlodá. Děláme dobře? Co když to dítě nedokážeme vychovat tak, aby z něj byl slušný člověk? Nepřeváží geny před naší láskou? A vydržíme to dlouhé čekání na něj?
Vždyť adopce trvá tak dlouho. I když jsem začala podnikat potřebné kroky, stále ještě v koutku duše váhám a doufám, že přijde zázrak a budeme mít svoje vlastní miminko.
Máte někdo podobnou zkušenost? Myslíte si, že mít adoptované dítě je stejné jako mít svoje vlastní? Nebo máme zkusit ještě další IVF?
Alena
Jaký je Váš příběh? Pište nám do redakce na redakce@babyweb.cz
