Dopad ústavní výchovy na dítě

Text klinického psychologa PhDr. Jeronýma Klimeše by si měli povinně přečíst všichni ti, kdo tvrdí, že děti žijící trvale v ústavních zařízeních typu dětský domov se přece nemají tak špatně. A nejlépe bychom si ho měli přečíst my všichni, mámy a tátové dětí, které mají svoji nezpochybnitelnou jistotu, totiž domov se svými nejbližšími lidmi a bezvýhradnou lásku svých rodičů. Nám všem může totiž mnoho zásadních věcí při čtení dojít…

Málokdo si dokáže představit, co se děje v mysli novorozence první rok po narození. Bohužel čím hlouběji do dětství se dostáváme, tím universálnější dovednosti si dítě osvojuje a tím abstraktnější musí být jejich uchopení. Například málo dospělých ví, co je to těžiště tělesa a k čemu je v životě užitečné. Nicméně právě to se učí znát dítě ve třech měsících, když se snaží překulit se ze zad na břicho. Ani ono není těžiště schopno pojmenovat či definovat, ale naučí se ho vnímat a spolu se setrvačností užívat k tomu, aby se překulilo. My dospělí to neustále děláme, aniž jsme si toho vědomi. Například kdo ví, že naše chůze na rozdíl od primátů využívá zákonitostí obráceného kyvadla? Přesto jsme se naučili toto zvláštní kyvadlo ovládat v prvním roce života.

Podobně abstraktní je období, ze kterého rodiče šílí a které by se dalo nazvat vysoká škola volného pádu. Ani zde nezná dítě vzorec s = g.t2/2, ale neustálým házením předmětů na zem a pozorováním jejich trajektorie se učí předvídat, kam má vyslat ruku, aby chytilo padající předmět. Například běžný reakční čas člověka je 0,3 sekundy. Za tu dobu padající objekt urazí dráhu asi 44 cm. Jakmile si člověk uvědomí, že něco začíná padat, tak vyšle ruku o cca 50 cm níže, než kde věc naposledy viděl, a tak ji může chytit. Rodič nemusí vědět, že toto se dítě naučilo právě v tomto období, ale stačí, když má s dítětem v této době přiměřenou trpělivost při podávání předmětů. Ba dokonce řada výzkumů ukázala (např. dělal to prof. Papoušek v Mnichově), že rodiče ani netuší, jaké dost abstraktní procesy se dítě v tomto období učí, stačí, když následují své rodičovské instinkty.

Prof. Papoušek dělal experiment, kdy rodičům ukázal řadu obrázků novorozence, které se lišily jen polohou rukou, obličeje byly všechny stejné. Rodičům dal několik předmětů – dudlík, plenku, lahev na pití ap. Ti měli dát vždy jeden předmět ke každému obrázku. Většina rodičů určila správně, že když třeba dítě si strká ruce do pusy, tak mívá hlad, takže mu dali lahev. Ale nikdo si nevšiml, že usuzoval na základě polohy rukou. Všichni komentovali obličej – „to děťátko má tak ospalé oči, tak bych ho uspala“. Paradoxně oči a obličej měly všechny obrázky totožný. Rodiče, aniž to tušili, usuzovali na základě polohy rukou.

Jak vidíme, při většině těchto „vysokých škol“ je třeba jeden asistující, pokud možno hodně trpělivý dospělý. V ústavním prostředí však nikdy nedosáhneme, aby na jedno dítě připadala jedna sloužící sestra. Navíc plačící děti mají sklon plakat ve vlnách, takže když začne plakat jedno dítě, tak se rozjedou všechny. Co má pak dělat sestra, když jich má na krku minimálně šest plačících? Můžeme se jí divit, že při nejlepší vůli na dětský pláč na rozdíl od chůvy či matky rezignuje a nechá děti lidově řečeno vyřvat až do úplného vyčerpání? To není nedostatečnost zaměstnanců ústavů. To je zjevná nedostatečnost ústavů samotných.

Nižší inteligence

Mnoho výzkumů též ukázalo, že děti z ústavů mají nižší inteligenci než děti vychované v rodině. Naprosto tristní je poměr u vysokoškoláků. Mezi těmi bychom děti z ústavu hledali lucernou. Důvodem je vymírání mozkových buněk v kritických obdobích. Ilustrujme si to na zraku. Lidská oční sítnice a optické dráhy jsou jedny z nejlépe prozkoumaných částí mozku. Existuje řada buněk, které jsou v periferním vidění odpovědné za spasovaní obrazů, které přicházejí z obou očí. Díky jim můžeme zaměřit obě oči na jeden bod a pro zajímavost díky jim můžeme též vidět ony populární 3D obrázky. Těchto buněk je při narození mnoho, ale většina z nich do pár měsíců od narození odumře. Zůstanou pouze ty, které opravdu oči zacilují na jedno místo a které jsou při zraku neustále využívány.

Když se ale narodí dítě se strabismem (šilhavostí), tak i když lékaři vadně narostlé svaly později opraví, přesto v kritickém půl roku po narození odumřou všechny buňky, které měly zaručit sbíhavost očí, takže tyto lidi se už nikdy nenaučí, nikdy už se nenaučí vidět plasticky. I zde zraková deprivace v dětství má následky, které není možno opravit v dospělém věku. To je podobné i u dětí z ústavů – co nestihnou v kritických obdobích, tak už nikdy nedoženou. U mentální retardace tedy neplatí pořekadlo: „Co se vleče, neuteče. Když to nestihly za první rok, tak to doženou v pěti.“ Bohužel následky ústavní výchovy jsou podobné jako následky demence – i u ní vymírají celé populace mozkových buněk, takže ztráty jsou nevratné. Není proto od věci hovořit přímo o zmrzačení dětí ústavním prostředím.

Vývoj řeči a vliv rodičů

Někdy okolo šestého měsíce je dítě schopno přerušit výdech a vyslovit tedy dvě slabiky. Z prostého hua se stává hua-hua. Rodiče ovšem neslyší hua-hua, ale mama, tata, baba atd. Každopádně rodiče na toto zdvojení slabik jim začíná připomínat řeč a tedy dětem začíná intenzivní výcvik v komunikaci. Rodiče s dětmi mluví tzv. puerinní řečí. Puerinní řeč je prazvláštní komunikační prostředek, protože zjednodušuje češtinu až na rudimentální základ. Rodiče při ní si dávají dítě do 30 cm, kde dítě nejostřeji vidí, mluví pomaleji, zjednodušeně, slova mnohonásobně opakují a používají hodně citoslovce. Řeč je citově nabitá, se zesílenou intonací. Citová centra jsou evolučně starší, proto fungují dříve než vyšší korová řečová centra. Jako by i zde se opakovala evoluce.

Kromě výcviku v řeči se dítě učí intonaci, střídání v předávání slova, očnímu kontaktu, zažívá pocit bezpečí a zklidňuje se. I tento aspekt vývoje nejsou schopny sestry v kojeneckých ústavech dětem dát, protože pokud dospělí mluví ke skupině dětí, tak puerinní řeč ze zásady nepoužívají, protože s pubertou se stává synonymem omezenosti. Tedy i ke skupině kojenců se mluví normální řečí, která je ovšem jim neadekvátní.

Absence trvalého citového objektu

Další abstraktní jev, který se nemluvňata učí, je trvalý objekt. S tím kdysi přišel švýcarský psycholog Piaget. Všiml si, že třeba tříměsíční děti nehledají předmět, který zmizel z jejich zorného pole. Chovají se, jako by nikdy neexistoval. Podobně jako my nehledáme, kam zmizel obrázek, někde vzadu na zhaslém monitoru. Přesvědčení, že předmět existuje, i když ho momentálně nevidím (trvalý objekt), se samozřejmě vyvine i u ústavních dětí, ale většinou u nich postrádáme trvalý citový objekt. Co to v praxi znamená?

Normální člověk je klidný, i když je dál od svých blízkých, protože tak nějak pociťuje, že je má nablízku, i když sedí v práci za stolem. Tento luxus si deprivované děti nemohou dopřát. Pro ty přestává partner existovat v okamžiku, kdy za ním zavřou dveře. Stává se zcela bezcenným, jako by nikdy neexistoval, neposkytuje jim žádnou citovou oporu a je jim najednou zcela ukradený. Proto mají sklon se fixovat na nějakou jinou záchytnou osobu, co je aktuálně poblíž.

Například jedna klientka popisovala, že ráno je fixovaná na matku, a přitom zcela ignoruje otce. Na cestě je jí máma ukradená, proto se fixuje na řidiče. Sedí vždy tak, aby na něho viděla. V práci neexistuje ani matka, ani řidič, otočila si stůl tak, aby neustále měla na očích šéfovou. Po práci šla na terapii, kde fixovala mě a užívala si mé plné, soustředěné pozornosti. Jenže i terapeut jí byl zcela ukradený, když za sebou zavřela dveře ordinace. Zpátky se zase fixovala na řidiče a matku. U mužů se absence trvalého citového objektu projevuje sklonem neustále flirtovat a balit ženy, jakmile vyjdou na chodník. Vypadají, že jsou sexuální štvanci, ale to by byla ta lepší varianta. Oni se dostávají několikrát za den do stavů, které normální člověk prožije párkrát za život při úmrtí blízkých osob, při rozchodech. Bohužel děti časem objeví, že tyto návaly úzkosti a prázdna se dají trochu zaplašit drogami, adrenalinovým chováním, třeba kriminalitou a jiným (sebe)destruktivním chováním.

Výzkum deprivovaných dětí ukázal i rozdílnou reakci chlapců a dívek v sexuálním chování. Dívky mají díky rané deprivaci sklon k promiskuitě a zálibě v snění, růžové knihovně. Deprivovaní chlapci naopak v agresi, násilném sexu a různých deviantních praktikách. Vysvětlení tohoto jevu je evoluční adaptace, že lidé v krizových situacích, jako například ve válce, mají sklon k překotné reprodukci (tzv. r-strategii), každé pohlaví jinak PhDr. Mgr. Jeronýma Klimeše, PhD., klinického psychologa muži si berou ženy násilím, ženy mají sklony muže promiskuitně střídat. Výsledkem je sice reprodukce výhodná pro „sobecké“ geny, ale řekněme si na rovinu, že ne taková, jakou bychom přáli těm dětem, tj. nositelům oněch genů.

Kompulzivní sociabilita a separační reakce

Součástí popisovaných nepříjemných stavů je i kompulzivní sociabilita, tzn. neustálé puzení mít někoho na blízku a neschopnost vydržet sám se sebou třeba v prázdném bytě. V mírnějších případech lidé popisují, že přijdou večer domů a myslí si, že se tam zblázní, že na ně padnou ty čtyři stěny okolo. Tento úzkostný stav třeba trvá od pěti do osmi, pak najednou zmizí a dotyční se sami sebe ptají, co jim vlastně bylo.

Podobně do dospělosti přetrvávají i separační reakce v partnerských vztazích, které jinak známe jen u osiřelých dětí. To v praxi znamená, že postižený partner dělá každý den dvě scény – jednu, když druhý partner odchází z bytu, a druhou, když se navrací. Zajímavé je, že po této večerní scéně si třeba partnerka k seřvanému partnerovi lehne a chce, aby ji po celou dobu usínání objímal a držel za ruku, čehož on nebývá schopen.

Text PhDr. Mgr. Jeronýma Klimeše, PhD., klinického psychologa, publikujeme s jeho laskavým souhlasem.

Další informace na www.klimes.cz.

Zdroj: http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/prechodna_pp_recenze.html

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist