Radostí více než starostí, říká maminka dvou adoptovaných dětí

Přivést na svět vlastního potomka je snem snad každé ženy. A příroda to s mateřskými pudy zařídila chytře. Po třicítce se touha po dítěti zkrátka ozve a málokterá se tomu ubrání. Někdy to ale nejde, z přání se stává touha a ta sílí, sílí a sílí…

I touha Martiny Boledovičové sílila, realitou se ovšem stala až adopcí dvou miminek. „Etnikum jsme nikdy neřešili. My chtěli dítě co nejmenší a zdravé, proto jsme kolonku etnikum v prvním dotazníku nechali nevyplněnou, čímž jsme byli označeni za tolerantní žadatele. A možná právě proto vše probíhalo tak rychle. Já osobně nevěřím na špatné či dobré geny. Čeho se ale obávám, to jsou předsudky české společnosti,“ začíná své vyprávění osmatřicetiletá maminka. Její cesta ke snu v podobě rodiny byla podobná jako cesty většiny rodičů, kterým osud nedopřál vlastní děti a rozhodli se pro adopci.

Silná touha po dítěti

Martina se provdala a netoužila po ničem jiném než po dítěti. Když uplynul rok a miminko stále bylo v nedohlednu, rozhodla se obrátit na odborníky. Spustila se lavina testů s cílem zjistit, kde je problém. „Ten zjištěn nebyl,“ vypráví.

Následoval neúspěšný rok IUI (intrauterinní inseminace), po kterém se se svým manželem Danem odhodlala k umělému oplodnění. „Po druhém neúspěšném pokusu jsem odjela do Peru, kde jsem se rozhodla pro adopci. První impulz k tomu ale dal ještě předtím manžel. Jednou tak prohodil, že bychom si mohli děti i adoptovat. Já jsem si nebyla jistá, jestli bych dokázala milovat adoptované děti stejně jako biologické. Ale v Peru jsem viděla tolik dětí běhat po ulicích, špinavé a bosé, a najednou jsem to věděla úplně přesně. Do Čech jsem se nakonec vrátila rozhodnutá, že do toho půjdeme,“ vybavuje si klíčové okamžiky svého života Martina.

Jistější cesta

„Předadopční proces se mi velmi líbil. Už jen ze samotného vyplněného formuláře jsem měla překvapivě radost. Napsala jsem životopis, odevzdala potřebné dokumenty a moc se mi líbilo, že to je něco, co zvládnu, co můžu (na rozdíl od otěhotnění) nějak sama ovlivnit. Nebylo tam žádné zklamání, se kterým jsem se uplynulé roky setkávala každý měsíc. Byla to pro mě jistější cesta k dítěti. Ani umělé pokusy nemůžete ovlivnit, jen čekáte, psychicky jste na dně. Tady to najednou bylo jiné, pozitivní. Zklidnila jsem se a vyrovnala. Velmi pozitivně jsem vnímala i veškerou komunikaci a kontakt se všemi stranami, které jsou v adopci zainteresovány. Čekala jsem zásah do soukromí, vše ale probíhalo ve velmi příjemné a uvolněné atmosféře,“ pěje Martina samou chválu, a to nejen na sociální pracovnice.

Po první úvodní administrativní části následoval předadopční kurz. „Ten se skládal ze tří víkendů. Prvním byla přednáška vývojové psycholožky a dětské lékařky na téma adoptované děti obecně, další dva víkendy byly vedeny psychology. Nahlédli jsme do psychologie adoptovaných dětí, naučili se budovat jejich identitu. Velmi silným zážitkem pro mě byla scénka, kdy biologičtí rodiče předávají dítě těm adoptivním. Na tom jsme si uvědomili, že to musí být těžké i pro ty biologické rodiče, kterým v duchu velmi děkuji. Spousta lidí je odsuzuje, já si jich ale vážím. Dali svým dětem život, jsou pro nás a pro naše děti důležití lidé.“ 

Podporuji ranou pěstounskou péči

Po úspěšném absolvování kurzu byli Martina s Danem zařazena do registru žadatelů. „Pak jsem odjela na stáž do Spojených států amerických a přesně v den, kdy jsem se vrátila, nám zavolali, že se můžeme jet seznámit s tříměsíčním romským chlapečkem. Je samozřejmě lepší, když se dítě k adoptivním rodičům dostane co nejdříve, ale někdy to jinak nejde. Děti, jejichž rodiče si to rozmýšlejí delší dobu, jsou v ústavu třeba i půl roku. Nejkratší doba, kterou dítě v ústavu musí setrvat, je šest týdnů.“

Každá nastávající maminka, která podepíše souhlas k adopci, má ze zákona po porodu šest týdnů na to, aby si to rozmyslela. A těchto šest týdnů dítě v současné době tráví v ústavu. „Existují i přímé adopce, v rámci kterých jde dítě rovnou po porodu k adoptivní rodině, ale o této formě jsem tehdy neuvažovala, ani jsem to vlastně nestihla. V současné době je už možná i raná přechodná pěstounská péče, kterou já velmi podporuji. Miminko po porodu během zákonné šestitýdenní lhůty nepobývá v ústavu, ale u speciálně vyškolených pěstounů. Poté, co se vyřeší právní statut dítěte a miminko je z právního hlediska ‚volné‛, jde k adoptivním rodičům nebo se třeba vrátí k biologickým rodičům. Pro dítě je tento pobyt mnohem lepší než pobyt v ústavu.“ 

Do druhého dne matkou 

„Hodně zvláštní je, že u adopce se ze dne na den stanete rodičem. Vezměte si, že těhotná maminka má devět měsíců na to, aby se na mateřství připravila. U adopce vám jeden den zavolají a druhým jste mámou,“ směje se Martina.

„Poté, co se stanete úspěšnými žadateli zařazenými do registru, víte, že dříve nebo později se nějaké miminko objeví, když se to ale stane, stejně vás to zaskočí. Já například neměla žádnou výbavičku. Postýlku, kočárek, vůbec nic. To nebylo z důvodu mého laxního přístupu, my se na to nepřipravovali záměrně. Každého, kdo touží po dítěti, určité věci bolí a připraveného pokojíčku jsem se bála. Bylo zajímavé, že potom jsem to dala dohromady během dvou dnů,“ usmívá se dnes už šťastná maminka. 

A jaké byly první dny s novým miminkem? „No, krásný,“ odpovídá Martina tiše a oči se jí ještě dnes zalévají slzami. „První dny jsem pociťovala naprostou euforii. Najednou jsem v ruce držela drobečka, po kterém jsem léta tak moc toužila. Pochovala jsem si ho a okamžitě jsem k němu pocítila silnou lásku. Cítila jsem, jak se u mě uvelebil a že mě potřebuje. Věděla jsem, že já jsem pro něj ta důležitá osoba. Byla jsem ale překvapená, že ač malé tříměsíční miminko, tak vnímalo tu změnu. 

První dva dny jsem s ním spala v ústavu, kde jsem byla i zaškolena v péči o malé dítě – už tam to pro něj byla změna. Koukal ze stěny na stěnu a vůbec se nedíval na mě, vůbec si mě nevšímal. A to se opakovalo, když jsme si ho přivezli domů. Všechno si prohlížel, kromě nás. Ohromná změna pro něho bylo jiné prostředí, ne další člověk. Byla jsem tak šťastná, když se na mě podíval a hned první den doma se začal smát a už nepřestal. 

Dnes je Toníkovi šest let a to, že je adoptovaný, ví. A velmi ho to zajímá. Každý večer chce, abych mu vyprávěla, jak jsme si pro něho do domečku přijeli, kde byl, jestli na něho byly tety hodné, nějak ale nemůže pochopit, že tam byl sám,“ smutně říká Martina. 

To, že Martina s Danem nezůstanou u jednoho dítěte, věděli už od začátku. „Z Toníka jsme byli nadšení a už v té původní žádosti jsme uvedli, že chceme sourozence, klidně i dvojčata. A po pár letech k nám přibyla holčička, shodou okolností Toníkova skutečná sestřička. Marušce jsou dnes čtyři roky. S ní určité věci zatím neřeším, toto téma ji zatím moc nezajímá.“

Radostí je více než starostí

Jak se Martině a Danovi žije s adoptovanými dětmi? „Mně přijde, že stejně, jako by se nám žilo s našimi vlastními, byť nemám srovnání. Je s nimi stejná radost i starost. Bylo období, kdy to bylo náročnější. Toník mi jednu dobu připadal hodně živý, myslela jsem si, že je hyperaktivní. V supermarketu například při placení u pokladny uklidil všechny košíčky, což odkoukal od personálu. Nebo třeba si lehal na ulici a zkoumal kanál. Postupně jsem zjistila, že je vlastně velmi zvídavý. Ve věku tří let začal koktat. Byla to reakce na sestřičku a také na to, že začal mluvit velice brzy. Byli jsme se raději poradit u odborníků. Kdyby se nejednalo o adoptované dítě, tak bych to neřešila, tak to je asi jediný rozdíl, který mne napadá.

Celá rodina naše děti miluje. Jsou jako děti vlastní, v tom rozdíl není. Jestli se ale něčeho bojím, tak to rasismu. Pokud potkají člověka, který bude mít problém sám se sebou a bude si hledat nějakou oběť, tak to bude špatné. A jestli si budu přát, aby jednou poznali své biologické rodiče? Myslím, že své kořeny jednou budou chtít poznat, a ráda jim to umožním. Teď je dle mého názoru na to ještě brzy,“ uzavírá své vyprávění Martina Boledovičová. 

20.3.2012 12:34| autor: Jana Abelson Tržilová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist