Zůstat dobrým rodičem

NÁZOR Zrovna se mi hlavou honilo, jak už mě to zase všechno nebaví. Jak se cítím permanentně unavená, nevyspaná, bez energie. Znovu tu byl. Bezmocný vztek na otce mé pětileté dcery, že kdyby on… a kdyby tak… a potom by možná mohlo být všechno jinak. Zkrátka mi zase jednou došlo, že na všednost jsem zatraceně sama. A že mi nepřijde ani trochu fér, že zatímco já „odedřu“ každodenní martýria pracovních dnů v poklusu, on si naše dítě užívá o víkendech.

Stála jsem na tramvajové zastávce a napadaly mě různé jedovatosti, když se do mého zorného pole dostala dvojice – telefonující žena a vedle ní stojící muž (partner? bratr? kamarád?). Žena vysvětlovala někomu v telefonu téměř monotónním hlasem: „Jo, vtrhl do třídy, zamával učitelce před obličejem papírem o předběžném opatření a pak malého odvedl… Ne, říkala, že nemohla nic dělat. No, to vůbec nevím, kdy Štěpánka zase uvidím…“ Při vyslovení jména dítěte jí hlas selhal a podlomily se jí nohy, doslovně. Nebýt muže vedle ní, tak by se v tu chvíli sesula na zem. Zachytil celou váhu jejího těla, které zaplavila vlna emocí a pláče. Matka, které vzali dítě. Úpění raněného zvířete.

Přijela tramvaj. Než jsem nastoupila, zaslechla jsem ještě zlomek z příběhu, ve kterém se dva lidé nedokázali nebo nemohli domluvit na tom, jak budou žít po rozvodu. Jejich dítě se zřejmě stalo prostředkem nátlaku, vydírání, manipulace, ubližování. Nástrojem vyřizování účtů, které nemohl nikdo zaplatit. Hromosvodem emocí svých rodičů, které nedokázali zpracovat jiným způsobem než tahanicí o vlastní dítě. 

Slyšela jsem dost na to, aby mě přešel vztek, který mi rozvířil v hlavě myšlenky na to, že to taky nemusí jít mezi námi „po dobrém“ a že se taky můžu pěkně „šprajcnout“. Ta ani ne tříminutová scéna na tramvajové zastávce moji zlobu totálně paralyzovala. A nohy se mi podlomily taky. Z uvědomění, jak dlouhodobá únava a pocit, že je všechno v háji, člověku stačí k tomu, aby ho napadlo, že by trochu z toho bezmocného vzteku mohl přehodit i na toho druhého „viníka“. Na otce svého dítěte. Prostřednictvím svého dítěte.

Jasný cíl: domluvit se. Jenže jak?

Mezi okamžikem, kdy jsem během dvou dnů zabalila většinu svých a dceřiných věcí, rozbourala v rekordním čase to, co bývalo domovem, a přestěhovala nás do malého podnájmu, a právě popsaným zážitkem uplynuly více než čtyři měsíce. Po celou tu dobu si uvědomuji, že těžké rozhodování, na jehož konci byl krok, kdy se naše rodina nevratně rozdělila, bylo ve svém rádoby snadném dokonání výrazně podpořeno faktem, že jsme nebyli manželé. Nemuseli jsme tedy například žádat žádný institut o stanovení toho, kdy, s kým z nás dvou a za jakých podmínek bude naše dcera žít. Nemuseli jsme (ale mohli) oficiální cestou řešit stanovení výživného. Nemuseli jsme dělit majetek. Tedy: museli jsme se „jen“ domluvit mezi sebou.

Domluvit se, když je člověk obalený v marastu svých emocí a plný strachu, co bude dál, není snadné. Odejít bylo těžké (ač sebezáchovné), pokračovat dál v životě po velkém třesku však znamenalo každý jeden den se potýkat s důsledky svého rozhodnutí. Se situacemi, o kterých člověk nevěděl, že nastanou. S reakcemi dítěte, jehož dosavadní život se téměř ze dne na den změnil. Snažili jsme se ji na to připravit. Snažili jsme se s ní věci probrat a vysvětlit jí, co se pětiletému dítěti vysvětlit dá. Ujistili jsme ji, že ji bezmezně milujeme, oba. Jenže přes veškerou snahu jsme se nemohli připravit na to, co přišlo. Totiž jak se to, že jsme jí sebrali její jedinou dosavadní životní jistotu, kterou do té doby znala – táta, máma a ona v jednom domově, projeví v jejím chování, prožívání, v jejích snech, vnímání okolního světa, obrázcích, komunikaci s druhými lidmi…

Kdo mi řekne, co je nejlepší pro mé dítě?

Řešila jsem, jak se postavit k uspořádání jejího světa, v němž jsme měli zůstat oba, ovšem už ne jako partneři, každý na jiném konci města. Po nocích jsem načítala různé publikace a články o tom, jak to nejlíp provést. Jaké jsou výhody a nevýhody střídavé péče, že existuje také možnost péče společné, že dohodu o svěření do péče a ukotvující podmínky styku s dítětem můžeme a nemusíme uzavřít atd. Četla jsem si názory různých odborníků na to, jak se rozchod dá zvládnout tak, aby se následky takového životního kotrmelce dvou dospělých lidí podepsaly na příštím životě jejich dítěte co nejméně.

Po podrobném prozkoumání webů stridavka.cz a jedendomov.cz jsem došla k názoru, že co je dobré pro jednoho, nemusí být dobré pro jiného a že je fajn, když existuje názorová pluralita. Ale hlavně: že ať dělám, co dělám, odpověď na to, co je nejlepší pro moje dítě, mi nedá nikdo jiný než já sama. Že jako ve všech oblastech rodičovství, i v této zásadní životní situaci je třeba se řídit intuicí, poslouchat a vnímat, co dítě verbálně i neverbálně sděluje. Vyladit se na něj v maximální možné míře, aspoň chvílemi, snažit se oprostit od svých čerstvých zranění a nečekaných citových poryvů, které člověkem hází sem a tam, a vnímat dceru stejně jako v den, kdy se narodila. Totiž pokusit se jasně cítit, co je pro ni nejlepší. Nebo alespoň nejlepší v rámci naší současné životní situace, když tu jedinečnou příležitost vyrůstat v úplné rodině jsme jí dopřáli v jejím životě jen krátce. A to nejde jednorázově stanovit na základě našich dospělých pocitů.

Dovětek

„To je skvělé, jak spolu vycházíte a jak se v pohodě domluvíte, to se hned tak nevidí,“ slyšela jsem od několika lidí v posledním půlroce, na různých místech, v různých kontextech. „Jojo, snažíme se,“ odpovídám. Jistě, snaha se cení. Jenže ono je za tím mnohem víc, totiž obrovský kus práce. A stále přítomné uvědomování si toho, že jsem kdysi kromě bezmezné lásky k dceři pocítila i absolutní zodpovědnost za to, jaký její život bude. A když občas cítím, jak se ve mně znovu vzdouvá vlna vzteku a bezmoci, připomenu si výjev z tramvajové zastávky…

25.11.2011 9:41| autor: Zuzana Ježková

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist