Pořád vykřikuje: To je moje!

Tuto větu mohou od svých dětí rodiče slyšet už přibližně od dvou let. Samozřejmě mají zkušenost, že se v dětském slovníku objevuje již dřív. Pokud nemají praxi s tímto slovním spojením, zažili určitě situaci, kdy si dítě svoji hračku sveřepě drží a nechce ji nikomu dát.

Je to dobře, nebo ne?

Částečně to určitě dobře je. Dítě vnímá jakousi sounáležitost s věcí, kterou si drží. Vnímá nebo začíná vnímat, co je „moje“ a co je „cizí“. Dítě by tedy mělo být pochváleno. Ano – to je tvoje, souhlasím s tebou, je fajn, že si hračku držíš a chceš se tak o ni starat. Toto pochválení totiž může dítěti pomoci, neboť v rodiči najde toho, kdo jej podporuje, kdo je jeho přítel, a ne ten, kdo je jenom kárá. Dítě může díky tomuto prvotnímu pozitivnímu dojmu přijmout navigaci, co má pak dál dělat.

Toto chování je do určité míry projevem individuality dítěte. Individualita znamená vyjádření kvality osobnosti dítěte, odlišné od jiných dětí (Hartl, Psychologický slovník). Kvalitu má rodič dále zdokonalovat. Určitou individualitou se dítě rodí (se vší genetickou výbavou, kterou zdědilo po rodičích). Rodič ji má formovat. Formovat tak, aby se z dítěte nestal sobecký jedinec, který u druhých dětí nebude oblíben. Proto platí, že: Děti potřebují hranice

Rodič má tedy rozšířit větu „to je moje“ také o informaci, že se o danou věc bude dítě starat, bude o ni pečovat, uklidí si ji na stejné místo (např. bábovky na písek), aby je tam i druhý den našlo.

To všechno ale nestačí 

Dítě se má také od rodiče dozvědět, co všechno mu přinese fakt, když danou věc půjčí. Prvotně se má však seznámit s významem slova „půjčit“. Znamená to, že věc dá do rukou druhého dítěte, to si s ní nějakou dobu pohraje a pak ji dá zpátky majiteli, tedy dítěti, kterému patří. Pokud by tomu tak nebylo, rodič dá pozor, aby se tak stalo. Rodič je totiž ten, v kom má dítě cítit záruku, že domluva s druhým dítětem opravdu platí.

Pokud tedy danou věc opravdu dítě půjčí, může mu to přinést radost, že druhé dítě obdarovalo, může mu to přinést také jinou hračku, kterou mu druhé dítě půjčí, může mu to přinést nové kamarádství, může mu to přinést však i zkušenost, že některé děti si jeho hračku vezmou a chtějí ji odnést domů, aniž by se tak domluvily.

Rodič má být tím, kdo dítěti vysvětluje, naviguje ho a pomáhá mu vyznat se ve vlastním chování.

Čtěte také:

Vysvětlování a učení

Mohla bych říct, že se dítě na svět narodí jako nepopsaný papír. Má své dispozice, jak bude temperamentní, jak bude citlivé, jak bude aktivní ve svém životě atd. Tento „nepopsaný papír“ se však popisuje zkušeností, kterou v životě udělá.

Uvedu příklad: pokud dítě vidí rodiče nebo nějakou jinou osobu, že odhazuje papír na ulici na zem, je pak úplně normální, že ho také odhodí na zem. Je to pro něj vzor. Pokud dítě vidí, že rodič telefonuje, postaví se k tomu určitým způsobem, rozmáchle gestikuluje rukou a říká při tom určitá slova (můžeme pozorovat batole, že si při hře vezme telefon a podobně jako rodič se postaví určitým způsobem, rozmáchle gestikuluje rukou a při tom říká určitá slova).

Na jednu stranu je výborné, jak se dítě pomocí nápodoby snadno učí, na druhou stranu nás může až zamrazit, co všechno se dítě naučí pomocí toho, co vidí. Už v období kojeneckém je patrné učení nápodobou, o to víc se rozvíjí v batolecím věku. Je to v mnoha ohledech jen čistá nápodoba, aniž by dítě přemýšlelo, zda je dané chování dobré, nebo ne. 

Tady musí nastoupit rodič a věci komentovat, vysvětlovat.

Proč, proč, proč

Vysvětlování je zapotřebí vždy. I tehdy, pokud dítě nemluví a dospělému se tak může zdát, že vlastně není vysvětlování třeba. Zapotřebí to je, protože dítě vše sleduje a ukládá si to do paměti, také mnohem dříve rozumí, co věci znamenají, mnohem dříve je dovede napodobit, než je dovede slovně pojmenovat. 

Vysvětlujme tedy, co budeme dělat, kam půjdeme, proč si vezmeme košík do obchodu, proč si bereme mikinu, když jdeme ven … Vysvětlení má být krátké a naprosto konkrétní. 

Nestyďme se omluvit

Pokud se rodič někdy splete a udělá něco nesprávného, je dle mého názoru naprosto správné, pokud se dítěti omluví (že zakřičel a nebylo to adekvátní, že lupnul dítěti na prdelku a neodpovídalo to situaci …). I z tohoto příkladu se dítě učí. Učí se, co to je omluva, jak ji používat a proč. A to je velmi důležité pravidlo. 

Již ve věku batolete se dítě učí, jak a kdy se říká „děkuji, prosím, dobrý den“ a všechna podobná slova, která chceme, aby používalo. 

Rodič je pro dítě příkladem, dítě ho napodobuje. On je zrcadlem správnosti a nesprávnosti, co má dělat a co ne. 

27.2.2015 12:20| autor: Ilona Špaňhelová
Více o tématu: chovánídětirodič

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist