První problémy

KLUB TĚHULEK! DENISA Sedím tu na gauči s počítačem na klíně, nohami na stole (konečně) a spícím uzlíkem vedle mě a přemýšlím, kolik času mám na to něco napsat. Za jak dlouho se uzlík asi vzbudí? A kde mám vůbec začít?

9218_9421-1100x618.jpg

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz


Začít je třeba tím, že musím říct, že mám naprosto báječného, skvělého, úžasného muže, který se tu o nás krásně stará. Nejenže každý den vaří, ale pomáhá mi i s péčí o malého, když je třeba. A já mu za to jsem moc vděčná a nevím, jak mu to všechno vynahradím. Je až úsměvné, jak si všechny představujeme své začátky s miminkem a jaká je pak realita zcela odlišná.

Ještě v porodnici jsem si myslela, jak jsem připravená a říkala si, jak budu vyrovnaná, klidná a nic mě nerozhází. Vydrželo mi to asi jeden den po propuštění. Ten den byl však naprosto úžasný. Strávili jsme ho všichni tři celý den spolu víceméně v posteli, protože náš brouček chtěl papat zhruba každé dvě hodiny. A já jsem z toho měla dokonce i radost, jak mu chutná. A celkově nám všem bylo prostě fajn. Takové kdyby byly všechny dny, tak je to naprosto dokonalé a přesně odpovídající všem těm ideálům.

Má připravenost, vyrovnanost a přesvědčení, že všechno zvládnu bez problému však vzaly za své hned následující den. Absolvovali jsme prohlídku u paní doktorky, kde jsme byli podrobeni i kojení „pod dohledem“. Edík dostal zrovna hlad, tak jsem ho nakojila a sestřička ho zvážila, abychom věděli, kolik vypije. Když vypil jen 37 ml, kladla mi na srdce, že to musíme zvýšit, že je to málo a několikrát mi zopakovala, co všechno mám dělat.

Za týden nás pozvala na 14-denní prohlídku a že malého převážíme a že musí pěkně přibrat. Tím mě opravdu dost rozhodila. V tu chvíli jsem propadla stresu, aby malý hezky přibral, když teda pije tak málo. A může vám kdo chce říkat, že máte zahodit váhu, kterou máte doma a řídit se jen množstvím počůraných plen, a že se tím nemáte stresovat, že to bude jen horší. Prostě to ve vás je a ta umíněná hlava si poručit nedá. Samozřejmě že ten můj stres měl na naše kojení velký dopad. Najednou se mi přestala nalévat prsa a to byla teprve panika. Seděla jsem naprosto zhroucená na posteli a brečela a brečela. Brečela proto, že chci svoje dítě kojit, nejsem smířená s tím, že bych měla malému dávat umělé mléko. Brala bych to jako svoji prohru, i když vím, že by mi všichni říkali, že je to blbost.

Zvedl mě z toho manžel, utěšoval, že se to určitě srovná, že malý začne pořádně pít. Další den to však bylo ještě horší. Malý sice papal, ale prsa vůbec nalitá nebyla. Opět přišel záchvat mého pláče nad kojením a opět tu byl můj muž se svou utěšitelskou náručí a geniálním nápadem využít odsávačku (když už ji máme doma). Od neděle jsem tedy zkoušela po každém kojení mléko odsávat a malého jsme tím pak dokrmovali. Zabralo to. Laktaci jsme zase rozjeli. Sice Edík ještě nesaje sám tak, jak by asi měl, ale nějaký čas to snad ještě takto vydržíme a budeme doufat, že to bude za chvíli zvládat hezky sám.

Dneska už jsem tedy víceméně v pohodě, protože Eda přibral necelých 150 gramů za týden, což je úctyhodný výkon. Už skoro dosáhl svojí porodní váhy. I sestřička byla spokojená a dále mě tedy nestresovala. I když mi nezapomněla zopakovat, že v tom kojení nemáme polevovat, nemáme usnout na vavřínech. Kromě tohoto problému nám však jde všechno docela dobře. Samozřejmě, že jsou chvíle, kdy už toho mám dost, ale pohled na ten malý zázrak a přitulení se k němu, mě zase nabíjí. I když je Edík dost spací typ, stejně s ním vůbec nic nestíhám. Snídám a večeřím v podstatě za pochodu, takže už ani pomalu nevím, jak chutná teplý čaj. Ale zrovna včera jsem asi měla štěstí, protože tak hezky spinkal, že jsem po 14 dnech ze sebe zase mohla udělat člověka a tím se cítit o něco lépe, a k večeři jsme si dokonce sedli s manželem spolu u televize, kterou jsme zapnuli asi poprvé od té doby, co jsme doma ve třech.

V noci však Edík krásně spinká vždycky. Budí se klidně i po více jak čtyřech hodinách. Zjistila jsem, že nemá cenu ho budit násilím, protože pak zase nechce jíst. Tak čekám, až mu jeho bříško dá signál, že je prázdné a že je čas se vzbudit. Nerada bych to však zakřikla. Blíží se nám období růstového spurtu, tak aby se mi tato pochvala nevymstila.

Příští týden nám taťka začne zase naplno pracovat, takže se s tím doma budeme muset nějak poprat sami. Jsem zvědavá, jak nám to půjde a určitě podám zprávu. 🙂

Maminka Denisa

29.7.2016 10:40

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist