Letí to letí…

KLUB TĚHULEK! ZUZANA Stříhám metr. Za měsíc jdu domů na mateřskou. Tentokrát nepůjdu šest týdnů před, ale raději osm. Těším se, chci se ještě věnovat Adámkovi a taky už toho cestování mám dost. Opravdu dost.

Foto z ateliéru Fotopromě.cz


Dokonce si vyberu skoro všechno placené volno, jak mi bylo personálním doporučeno (protože je škoda to nevyužít), a dovolenou si nechám potom proplatit.

Oběhnu si všechny kamarádky, stavím se za Adámkovými kamarády a užijeme si trošku, než se narodí sestřička a nebude chvíli na nic jiného čas.

Také se chci ještě stihnout zastavit na návštěvu u mého dědy, protože je to poměrně daleko a nedostali jsme se tam už od podzimu. A ani nevíme, kdy se tam potom zase objevíme. Tak co dědo, kdy se ti to hodí? ; -)

Navíc teď budeme v čekacím čase na vypracování finálního projektu domečku pro stavaře a pro úřad, protože domeček je z naší strany dotažený, promyšlený a je dokonce schválené každé místečko pro každou věc, co si s sebou přineseme (i na ty dvoje boty, co jsem si koupila stejné na jaře a na podzim, protože jsem zapomněla, že už jsem si je jednou koupila – tak máme všude přehledné, kde co v provizorním je a mělo by být). Uklidnilo mě navíc, že na jakékoli dotazy kamarádů ohledně umístění praktických nebo objemných věcí jsme dokázali odpovědět, ani jednu jsme neměli nepromyšlenou, tedy nebylo ani v noci důvodu nespat nebo se převalovat. Dokonce i knihy a skleněná zvířátka se vejdou.

Jen kdyby to stavební řízení proběhlo co nejrychleji a všechno bylo k naší spokojenosti vyřešeno co nejdříve, aby se mohlo kopnout a poté i bydlet. Ale to si ještě, podle všeho, počkáme.

V nejbližších dnech budu mít čas plnit plán úkolů:

Roztřídit obrovskou tašku oblečků (jak upozornila kamarádka – JEN do velikosti 62), co při procházce přeputovaly z kufru jejího auta do kufru našeho. Na to se upřímně těším. Ani nevím proč. Možná, protože se mi to zdá tak strašně maličkaté oproti Adámkově velikosti 86/92. Proti tomu prtěti to bude veliký kluk. Nezvykle.

Také budu mít čas přemýšlet nad tím, jestli bude žárlit, jestli se budou vzájemně budit nebo jak zvládneme soužití s babičkou se dvěma prťousky. A budu mít možnost něco o tom načíst a připravit se na všechny varianty.

A už jsem přemýšlela i o porodu. Jestli budu muset opět rodit císařem nebo jestli se mi tentokrát povede normální porod.

Vzhledem k tomu, že k sekci přistoupili pro nepostupující porod po vyzkoušení všech švígomíků a mígomíků s mým bříškem a mnou, je možné, že jestli holčička nebude tak velká jako Adámek, půjde to lépe a nebude se to muset řešit opět operací. Jenže to nikdo neví. Může se stát cokoli…

Úplně stejně, jako poprvé.

Přemýšlím, jestli se mám bát neznámého v podobě přirozeného porodu, anebo si říkat, že dost pravděpodobnější je zase sekce a připravovat se opět na jeho průběh.

Je mi to vlastně docela jedno. Snažím se připomenout, jak jsem těch prvních pár hodin po probuzení ze spánku po narkóze prožívala a co si pamatuji z rad sestřiček, které byly moc milé a snažily se přivést mě opět k aktivnímu životu.

Pamatuju si, jak mi jedna hned po probuzení říkala, že se mám snažit hýbat – ne nijak závratně, ale málo a často – neležet jako lemroň.

Procvičovat po probuzení z narkózy nohy – fajfky a propnout, pomalu, pozvolna, skrčit a tak různě se přepolohovávat…zkusit si pro něco sem tam šahat do tašky, kterou jsem měla pod postelí – tedy se nahýbat pomalu do stran a snažit se šátrat rukou. Že čím více pohybu, i kdyby minimálního, tím lépe se mi pak bude vracet a tím rychleji to půjde.

Stejně tak radila, ať co nejvíce piju. Nejen kvůli mléku, pohybu, který to stojí, ale kvůli zavedené cévce – aby mi ji brzy mohli vytáhnout a hlavně, abych došla do sprchy, kam člověka ženou co nejdříve. A nezájem, že se nechce – vědí, proč to dělají.

Po sprše se totiž člověk cítí o 70% lépe. Jen tam dojít!!! A přežít vstávání. A v tom právě pomáhá to pití – sladké pomůže. Navíc ta sprcha obvykle probíhá ještě s kapačkou. Takže je to docela sranda. Vstávat se musí přes bok, pomaličku… (hooooodně moc pomalu a bolí to jako divočák). Když se mi točila hlava, déle jsem seděla, nebo si znova lehla, ale doporučuju zkusit to zase za chvíli znova… čím dřív se to povede, tím dřív přijde sprcha a tím dříve je lépe.
A to, i když se mi sestřičky zdály jako nemilosrdné fúrie. Není to soutěž o matku-suverénku a dokonalku, je to vítězství nad vlastní nemohoucností, co stojí za to. Navíc pak už není taková zima – alespoň já to tak mám, že po narkóze je mi zima děsná.

Takže se mi osvědčilo mít s sebou teplé ponožky i v srpnu ;). Ale po sprše už to bylo v pohodě. A po každé další vždy lepší a lepší.

Shrnutí? Naučte se hodně courat – tak nejrychleji, jak to jde – prokrvíte, nacvičíte zase vzpřímenou polohu, budete rychleji samostatné a půjde to mnohem lépe… pro čaj, na záchod…budete se nenávidět, protože vstávat se nebude chtít, ale každý pohyb je malé vítězství a rychlejší návrat k hezčímu břichu ;o).

Jinak ani samotný císař s místní anestezií nebyl nijak traumatizujícím zážitkem. Rozhodně ne, jako u jedné mé známé, které nezafungovala lokální anestezie. Asi bych teď pro jistotu řekla doktorovi, že bych chtěla, aby to zafungování ověřil, neb ten její zážitek bych si ráda ušetřila. Ale chápu, že na to je prevence hlavně znát svou váhu v době porodu, nebo se nechat při příjmu zvážit – alespoň něco.

Mně naštěstí zabrala, a tedy si pamatuji jen radost z toho, že už se konečně bude něco dít, když doteď to bylo k ničemu – takže úleva, že už žádné porodní stahy nepřijdou, když jsou stejně k ničemu. Namísto toho přišel jen po chvíli normální tahavý pocit, asi jako když z vás tahají miminko dírou, se šňůrou. Jako polštář z povlečení…

Nic než chvilkový tlak, slyšela jsem, jak říkali Apgar skóre, jak miminko pláče… skoro jsem slyšela, jak při tom oni sami měli zadržený dech, ač je to pro ně určitě denní chleba, a přemýšlela jsem, jestli to trvá chvilku nebo krátce – a přitom to šlo ráz na ráz, oproti tomu nepostupujícímu porodu předtím určitě… A ani jsem nebyla zvědavá – byla jsem ospalá. Tupá a uklidněná, že je všude klid a vládne pohoda.

Říkali, že se mám otočit, že jsou kluci za mnou spolu, ale já ještě opačně s hlavou položenou, tedy jako v zrcadle, jsem moc ten uzlíček v čepici, co můj chlap držel, nevnímala. Měla jsem co dělat se sebou a chtěla strašně spát. Moje role pro teď skončila, věděla jsem, že oni se postarají… tak to ze mě spadlo a bylo. Ani si nevzpomínám, kdy došlo před porodem na zavedení cévky, vím jen, že mi o ní říkali. Jenže to už bylo v době, kdy jsem byla v boxu přes deset hodin bez výsledku, a bylo jasné, že i kdybych se snažila dalších dvacet, bude výsledek stejný. Věděla jsem to stejně jako oni. Tak jsem odkývala cokoli, co mi přišlo lepší, než tam čekat na další a další stahy bez postupu.

Dokonce jsem souhlasila i s epiduralem – prý odbourává v určitou chvíli mozek – to kdyby on byl tím, co brání člověku povolit svaly.

Ale nebylo to mozkem, jak se po jeho aplikaci ukázalo. Vlastně mi nešlo ani křičet. Bolelo to, hodně, ale ze mě se nic nevydralo.

Nějak to nešlo… a teď myslím vlastní křik, nikoli miminko (ovšem to taky nešlo).

Jsem prostě tichá rodička. Sestřička mě na začátku chválila, že se nevysiluju zbytečně, ale tím to nebylo… prostě mi to nešlo přes pysk. Nebylo to pro mě přirozené. Slyšela jsem tam občas někoho někde vedle křičet a možná i tiše záviděla – já nic. Kcicht se sice zkřivil, ale pusa ani houby.

Asi mi to skoro týdenní ležení, co jsem tam na hekárně proležela předtím, kvůli všemožným podezřením na odtok plodové vody, stačil. Jak mě budily – v noci hlavně – všechny ty maminy, které sály prošly, někdy mi připomínalo zvuky ze ZOO – někdo byl jako páv, někdo jako opice, křik připomínal různá zvířata. A nenechte se mýlit – nebylo to směšné. Jen to tak prostě bylo… proto se mi tam často o ZOO zdálo. Marně. Mrně muselo nakonec císařem.

Na co nerada vzpomínám je to, že mi bylo zle od žaludku při porodu.

Sestřička mě uklidnila, že to je u někoho normální. Zkrátka jsem to měla jako při střevní chřipce – špatně dole, špatně nahoře. K puse jsem si nechávala dávat při bolestech misku, bála jsem se, že něco vyhodím, ač jsem skoro nic nejedla – vlastně asi nic… tedy na nic si nevzpomínám.

To pro mě bylo hrozné, protože i v jiných životních situacích, když se mi chce zvracet, je mi na umření. Jakmile se obrací žaludek nebo se tak cítím, je to nejhorší chvíle na světě, kterou špatně snáším. Ale naštěstí ani tudy nic. Jen mě to překvapilo, že to tak může být…

Jenže na všechno zlé se dobře zapomíná a tak i tohle mně napadlo až na samém dně všech vzpomínek…

Asi si vezmu kinedryl, až budu sedět příště na té horské dráze zvané porodní křeslo…

Čeká-li Vás porod v nejbližších dnech a neměli jste čas na předporodní kurz, pusťte si páva nebo paviána, ať víte, jak vám to bude znít, a nenechte se vykolejit, když budete ticho jako pěna nebo budete mít žaludek jako na vodě,

Zuzana


Zuzana právě prožila 28. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?

 b633826779917455511.jpg

5.3.2015 11:58

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist