Syslí tváře a vypasená bříška

KLUB TĚHULEK! ZUZANA Zase ten blog nepíšu v termínu. Najít čas v rozmezí pátek až úterý dopoledne se stalo nadlidským úkolem. A v rozmezí úterý až pátek se zase nic tak zásadního většinou nestane, nebo se pak stane něco mnohem lepšího, takže to předchozí stejně přepisuju, tedy škoda času stráveného předčasným psaním.

zorecka_ii-1100x618.jpg

Myslela jsem, že vše napíšu a doženu včera, jo ho hoooo, ani omylem! Naše hodné díťátko, tedy novější díťátko, to prostě bojkotuje. Chce být rozmazleno a dělá pro to všechno, zejména to, že chce být chováno a jen tak spí a je hodné. Jakmile uděláte náznak, že jej pokládáte, otevře očka a do minuty i pusinku, aby jí mohlo vydávat srdcervoucí řev, naznačujíc pantomimicky, že chce nášup – tedy prso, ovšem to by jej, právě jako včera, nesmělo cucat předtím už několik hodin (střídavě s tím druhým prsem), tedy v něm nemůže být snad už ani kapka ničeho… rovněž podle toho zdevastovaně i vypadají bradavky (mažu ale B-panthenem nebo nechávám zaschnout kapičku mléka).

Jenže co s tím… dudlík vyplivávala a z prsíčka nic necucala, jen jej dudlala a tím se uklidňovala… Tak to teda ne, pravila jsem já, tohle se učit nebudeme. Jenže co dělat v půlnoci, když já už usínám a ona ne a ne zabrat. Zatímco já jsem poklimbávala, manžula nevydržel a nosil. A uspával nošením. A udyndal. Mě z toho ale strašlivě bolí záda!

Jinak je naše Láska Maličká ale hodňoučká na nejvyšší míru. Dnes kupříkladu nechce přes den nosit vůbec a spí a spí. Růženka od šípku je slabý odvar. Udělala jsem kynuté knedlíky, zkontrolovala poslanou smlouvu, pohádala se s právníkem švagrové, prokonzultovala jeho nesmyslný názor s kamarádkou, ta jej prokonzultovala se svou sestrou, která přesně tyto smlouvy dělá jako denní chleba, připravila jsem oznámení všem možným bankám a institucím, že jsem se před dvěma lety vdala (a doložila to konečně i kopií oddacího listu, na což jsem neměla čas ještě dosud), objednala jsem na slevowebu vyvolání fotek, vybrala fotky, hrála si s Šupinxem, umyla troubu… a ještě toho bylo určitě mnoho, ovšem Vám by ten výčet stejně mohl připadat jako z reklamy na ranní cereální sušenky, tak už končím… :o)

Zkrátka mám dobrý pocit a jsem nabitá energií, že snad ještě něco zvládnu, zejména dopsat tento blog, což už mě straší.

Podobně plodný jsem měla i víkend. Vyžehlila jsem celou horu prádla. Velehoru. Nedělala jsem sice nic jiného, než se starala o Zorečku, spala a žehlila. A tak alespoň malinko vypadá náš obývací pokoj konečně jako pokoj a ne skladiště čistého prádla. Kluci byli spolu u dědy na oslavě narozenin švagrové. Měly jsme holčičí víkend s babičkou – tedy uklízecí. Co jiného ženy dělají, že? Zkrátka správný mejdan s hadrem a rejžákem. Ba ne. Spaly jsme do desíti a já jen žehlila. Myslela jsem, že toho stihnu víc, ale bohužel. Žehlení bylo tolik, že abych to zvládla, dělala jsem to do jedné hodiny ranní ještě v neděli. To ale pro shánčlivý přístup mého manžula, který od dědy přivezl ještě jahody a třešně a tak jsme sirupovali a marmeládovali ještě několik dnů do noci. Uspokojení z dobře vykonané práce tak bohužel bylo odsunuto do pozadí naštváním z nevyspání, ale tak to je dnes téměř zapomenuto a převládá právě správný pocit uspokojení z práce pro rodinu.

Mám ale jednu báječnou novinku z Mítčutova deníčku – byly jsme dnes se Zorečkou s našimi kluky plavat, (nemůžu ještě do bazénu a tak stále přímo v bazénu zaskakuje taťka a já fotím a natáčím – Zorinka vyčkala v autosedačce a ani se nevzbudila). No a Adámek – s ježkem kolem pasu a pěnovými rukávky – sám plave! Přišel na to, že kopáním se udržuje hlavou nad hladinou… a bavilo ho to tak, že nechtěl dělat ostatní hry s dětmi. Byl sám ze sebe tak nadšený. Mám velikou radost, protože to znamená, že lekce plavání jsou k něčemu dobré. Sám totiž takhle doplave ke kraji bazénu. Super!

Jen ten nočníček ne a ne zvládnout… přišlo pár vlaštovek, ale zase nic.

Však ono to přijde.

I Zorka roste. Už má pěkné bříšínko a tvářičky jako malý syslík. Denně si užívám oblékat ji do maličkých šatiček. A začíná se usmívat. To je největší odměna pro maminku!

Plánujeme tedy zářijové křtiny našich rostoucích dětí a těším se, že koncem léta nebo začátkem září přidáme k šatičkám i náušničky. Nedávno jsem četla, že v Anglii bojují za uzákonění toho, aby si děti samy rozhodovaly, zda a kdy chtějí střelit/propíchnout uši. Otřásla jsem se při pocitu, že budou tedy podstupovat tuto proceduru, když budou mít už rozum na to, aby si rozhodly. Mně tuto volbu ponechala také moje maminka na mně. A já se rozhodla, že takovému traumatu svou dceru prostě nevystavím.

Jako zdá se to být kvalitní myšlenka. Ale povím vám, že moje zkušenost je nad všechno odstrašující.

V patnácti je ouško přeci jen o něco větší, než u tříměsíčňátka. Takže se propíchnutí tenkrát bála i zkušená Dr. a píchla mi to proto tak špatně – ze strachu, až musela začít znovu. Prý mi to zaroste. Houby s octem. Ještě dnes, když se trefím do té slepé dírky, mohu vyskočit z kůže a bez krve se to neobejde. Navíc mi to pak zhnisalo, protože mimoděk si na to člověk sahá. Ne, že by to vyloženě bolelo, ale prostě když zapomenete, proč že vás to ucho trošičinku pálí, zanesete si tam nějakou neplechu a máte několik měsíců o zábavu postaráno. Navíc píchnutí jednoho ucha, poté, co vnímáte praskání mnoha drobounkých chrupavek při samotném zákroku, málem způsobilo, že jsem chodila jen s jednou dírkou…

A protože jsem o rok později chtěla přidat ještě zkušenost s nastřelením, které tenkrát bylo zcela v plenkách, mám na levém uchu dírky tři. Jednoznačně nastřelení u mne vede. Mnohem méně bolesti, méně všeho, včetně méně neplechy a zánětu.

A tak bylo u nás jasno. Miminko, které si skoro nikam nesahá (ani do očička, když tam náhodou má kousek ospalku), u nastřelení dnešní metodou téměř nepípne a nejpozději v patnácti nezávidí svým vrstevnicím tak, že by podstoupila i přechod přes ohněm rozžhavené uhlíky, aby náušničky měla (přestože po absolvování si říká, že se na to měla vys…bodnout) nebude mít volbu a jestli náušničky nebude chtít poté, co je už bude moci nosit, může je nenosit. Budu to respektovat. Tenhle zásah si, promiň moje maličká holčinko, zkrátka jako matka v sobě obhajuji a doufám, že budeš po mně a náušnice budeš, přes to strašné mučení, zbožňovat. Teď tu krásně spinkáš a já kuju pikle, jak ti způsobím bolest. Omlouvám se za to, ale stále si myslím, že je to pro tvé vlastní dobro. A v jeho jménu my matky, pácháme spoustu zla. Snad mi to tedy jednou odpustíš. :o) Koupím ti náušnice, chceš? ;o)

Přidávám syslíka na fotce. Od narození se nám změnila, zejména právě naducanými tvářičkami.

I na vyšetření s kyčlemi dopadla Zorečka výborně (balení „na široko“ jí nevadí, jak je vidět na fotce, oblíbená poloha na Ježíše je super…), rovněž sluch máme výbavný, jak dí papír z vyšetření, tedy je vše v pořádku a můžeme si do dalšího vyšetření oddychnout.

Jdu se odměnit ještě kynutým jahodovým knedlíkem, když jsem si je tak pěkně uvařila a budu doufat, že měnící se režim každých pár dnů v rytmu našeho mimisiga, se právě dnes změnil a naše skvělé mimčo bude lépe usínat mezi dvacátou hodinou a půlnocí, plus do rána.

Zbožné přání, že?!

Zuzana

29.6.2015 12:00

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist