Parádnice

MÁMA ZUZANA Dva týdny se v kalendáři otočily a u nás se relativně nic nezměnilo. Tedy co se týká stavu domu, stavebního řízení a hypotéky.

nasi_mili-1100x618.jpg

Zato my a naše nervy jsou stále na pochodu (čím dál tím víc a úměrně právě předchozí informaci) a ještě k tomu se přidaly přípravy na dovolenou (vytouženou!!!).

Ne, že bych měla cestovní horečku, ale vím, že některé věci je třeba dělat včas. Například žádat náš magistrát o pasy pro děti se musí včas a dbát na očkování ještě více.

Adámkovi jsem vyprávěla, aby se hezky usmíval na foťáček v kabince úřednice přijímající žádosti o pasy, o tom, jak bude mít stejnou knížečku s fotkou a razítky, jako má maminka a tatínek, aby mohl mít vlastní sedadlo na hačání v letadélku a mohl s námi letět na dovolenou do cizích krajin.

Hrozně ho to chytlo a od té doby o tom skoro pořád mluví – kdykoli vidí letadlo nebo si s nějakým hraje a myslím, že i ze spaní létal.

Tak jen doufám, že opravdu odletíme. Jenže pokud ne, byli bychom zklamaní všichni, nejen on.

Nechceme prožít další Vánoce v provizoriu a bez nadějí nebo vyhlídek na lepší zítřky, podle toho, jak se to v dalších dnech vyvrbí. Zatím stále nevíme a nevědomost, kdy je to právě na hraně a může se to obrátit na kteroukoli stranu, je nejhorší. Kdybychom už například věděli, že hypotéku vážně nedostaneme, můžeme se k tomu nějak postavit. Stejně tak rozhodování, když pan na stavebním úřadě si postaví hlavu. Že ale bude ohlášení stavby trvat tak dlouho jako celé řízení stavební, to nečekal opravdu nikdo. Takhle nějak si představuji peklo. A přitom všude čtete, jaké mají úředníci povinnosti a lhůty. Ten náš na úřadě se nám jen směje. A jeho moc mu to dovolí.

Vše máme správně, již napoprvé hotové a odevzdané. Přesto si vždycky něco najde, aby to mohl zase protahovat. Banality, formality, a když nic, tak výmluvy, jak toho má moc a máme být trpělivý, že jsme v pořadí.

Hezky řečeno. Jenže to říká někdo, kdo má kde bydlet.

Stejné obstrukce dělá odhadce našeho pozemku. Nechápu. Banka tvrdila, že odhad bude do týdne – nejpozději. Jen týden trvalo, než vůbec dorazil. Tak už se jen směju třetí týden, že nám to asi není dáno.

Úplně stejná bezmoc jako pokud vám nevyváží popelnici, protože ji nejsem ochotná tahat až na hlavní. Platím za vývoz a ještě si ji nevozím na hlavní? Hlavně si prý nemám stěžovat, aby nás nezačali buzerovat kvůli obsahu popelnice a nevyváželi ji stejně – kvůli nevhodnému obsahu. Tak jsem si řekla, že to teda ne. Odpad třídím a stěžovat si umím i slušně. Přeci nebudu se dvěma dětmi nechávat je doma bez dozoru nebo je oblékat a tahat v jedné ruce kočár a mrňata a ve druhé přetěžkou popelnici, deset minut do kopce kvůli tomu, že jim se nechce pro dva domy do ulice zajíždět… je mi líto. To ochotná za ty peníze nejsem. Nebydlím v Kocourkově, ani někde u Severního pólu.

Jenže poslední dobou mi tenhle stát takový přijde čím dál víc – nelogický a hlavně ne pro lidi.

(Asi stejná logika, jako když pedagogická fakulta pro dálkaře, co mají dálkové hlavně proto, že mají děti, dá přednášky v předvečer Mikuláše, kdy tento s čerty chodí, až do osmi večer. Asi výsměch dětem, pro které má tato fakulta UK vychovat učitele. Proč hledat logiku tam, kde není vůle. )
Ale dost stížností.

Přesouvám se opět k balení. Letní věci jsem naházela místo do pytlů na zavakuování a odnesení do sklepa do kufru. Pak už budu jen třídit, co s sebou dětem má smysl tahat a co nee. Sobě jsem objednala plavky – ve slevě po létě, protože do té haldy svých se nevejdu a nechci tři neděle na dovolené strašit ostatní lidi nebo se cítit nějak špatně. Bříško zakryju plavkovým tílkem. Ostatní neřeším. Na tohle tělo se mi toho moc vymýšlet nechce. Snad jen cvičení. Co kojení dovolí.

Stále mě ale trápí otázky ohledně věcí s sebou. Co bude potřeba, co nee. Aby nám něco nechybělo, nebo zbytečně nepřebývalo. Tak třeba postýlka pro malou. Vyspí se s námi nebo raději tahat tu velkou cestovní? Dále, zda s sebou tahat pleny, koupací také, nebo je tam koupíme… Zda proti komárům má cenu pořizovat něco už tady, nebo je to nesmysl a rovnou tam zamířím do obchodu, totéž s příkrmy pro maličkou. Asi raději vezmu, ať tam nemusím v obchodě louskat, zda to smí a od kolika měsíců to je… No šrotuje mi to velmi.

Já jezdila do tepla vždy jen velmi nalehko. Nejtěžší byla lékárna. A hodlám to dodržet i dál. Jen noční košili jsem mívala lehoučkou, jako vánek. To letos nepůjde, protože nejedeme sami a možná budeme bydlet v apartmánu, tak abych nepohoršovala okolí, vezmu si nějaké pyžamo. Navíc do toho obláčku bych se asi nevměstnala…

Ale vrátím se k příkrmům. Zatím ještě nepřikrmujeme. Chci to ale stihnout začít do dovolené. Nemůžu to nechat po příjezdu, protože budeme pryč tři týdny a to by malé bylo už skoro sedm měsíců. A začínat tam také nechci. Musíme začít ještě tady. Takže každým dnem. Ale nejdřív chci uklidnit situaci. Měla jsem teď pár dnů zpět trápení s mlékem. Tedy s tvorbou. Ale vím, že si za to mohu sama.

Trpím asi stresovým nechutenstvím na cokoli – z jídla. Opravdu mám problém cokoli sníst a musím se hodně nutit. Mám třeba na něco chuť a než si to dám nebo uvařím, nebo než to donesu domů, už se mi do toho ani nechce. Někdy je i problém to jen nakrájet a dát do pusy, nebo žvýkat.

Vím, že to zní legračně, možná ale některé z vás něco podobného zažily, když byly těhotné. Já ano. U Adámka. Musela jsem se nutit správně jíst – vůbec něco jíst, aby se mu dostávalo. A teď je to tu znovu.

Nebýt toho, že Adam musí jíst, nemyslela bych na to.

A tak jím, protože musím. (Úplně nejhorší jsou středy, kdy jezdíme na plavání a ráno moc nestíháme. To se někdy odbudu ráno čajem a řeknu si, že si pak koupím třeba housku. Koupím ji pak, ale Adamovi a na sebe se vykašlu – nebo ji nechám v pytlíku. Uvědomím si to na oběd. A to už si pak i vynadám, protože přece krmím dvě!!!) A s tím je spojeno, že i málo piju. Vodu s sebou mám, ale nepiju.

A tak se stalo, že po pár takových hektických dnech plných zařizování technické pro auto, obíhání a shánění nějaké bundy, běhání po poště a úřadech s pasy a jinými věcmi, co mě nebavily, jsem si říkala, že malá je nějaká plačtivá a kojení se dožaduje velice často a moc tomu nedá.

Večer jsem si uvědomila, když se mi vzbudila už během půlnoci, přestože jinak do rána obvykle spinká, že to asi bude nedostatkem mléka. Ani jsem totiž neměla co odsát, když jsem chtěla. A před usnutím jsem měla čas se nad tím zamyslet. No tele, co vám budu povídat! Já. Máma druhého dítěte a kašle na sebe a tím i svoji holčičku. To si nezaslouží. A tak jsem další volnější den navařila raději na tři dny dopředu, dokonce jsem udělala řízky, protože jsem zjistila, že na ně mám chuť a tak je udělám a nějak to dopadne. A soustředila jsem se na pití.

Samozřejmě hned ten den jsem měla během chvíle prsa nalitá, holčička si pošmakovala a byla to zase ona – veselá, spinkavá a milá. Ve skleničce odstříkáno a první lžička odložena na sobotu. Nejdřív ji musím uklidnit a pak se pustit do experimentů. A musím uklidnit sebe. A snědla jsem pět řízečků – udělala jsem totiž malinkaté! ;o)

A tak jsem najela na nový rytmus a snaží se méně přemýšlet. Však ono se to všechno nějak vyvrbí i bez našeho přemýšlení.

Adámka jsem hodila tatínkovi na hlavu a jela s kamarádkou zase jednou do super-hyper nakupovat. Potřebovala jsem nějaký zimní sportovní kabát „hodilanasebeašla“. A sehnala jsem. Dokonce o chlup lepší, než byla má vize. To se přece stává málokdy.

Holčička se projevila správně – chtěla většinu věcí také vyzkoušet – po svém. Vše, co se objevilo v blízkosti kočárku nebo alespoň v dosahu ručičky – ochutnávala nebo ožužlávala, popřípadě se za to alespoň schovávala. Užily jsme si to obě. A uvědomily si, že nemusíme vždycky někam vysílat jen naše muže. Můžeme taky občas vypadnout samy. ;o) Už se těším na to nakupování, až bude větší…

Abych jí to vynahradila, byly jsme včera nastřelit náušničky. Paní ze salonu Bany byla super. Je hodně upovídaná a člověk se tak hodně dozví. Pomohla nám vybrat náušničky – nakonec zvítězila zelenkavá barva. Tyrkysová měla moc silný kovový okraj, modrá byla příliš modrá a modrá očička mé holčičky vedle nich vypadala jako šedá, což by byla škoda a žlutá, která byla po výběru na internetu mým favoritem, byla v reálu příliš do oranžova. Růžovou jsem nechtěla už z principu, že ji má každá druhá. No a každá první má modrou – kvůli oblečkům po bráškovi apod. Tak máme zelenou.

Když jsem odcházela, říkala jsem si, zda jsem neměla zvolit fialovou, ale pak jsem si uvědomila, že jsem raději chtěla bioplast, než kov a fialové v plastu neměli.

Navíc jsem pak po čase na výměnu vybrala krásné visací motýlky, čiré krystaly Swarovski, které budou univerzální. A dnes jsem s výběrem spokojená.

Zorka je krásná, holčičí ještě o kousek víc a já jsem nadšená, že u toho jen maličko sebou trhla, vyhrklo pár slziček, ani kapička krve neukápla (na rozdíl od mých vzpomínek na píchání uší v patnácti, protože má máma razila už tenkrát teorii, že si má děvče rozhodnout samo, kdy) a maličkou po tom kratičkém bolení stačilo držet na ruce, a už si nevzpomněla. To i očkování je delší, než Mudra vpíchne sérum, chvilku to přeci jen trvá. Tohle byla menší chvilička. Stálo to za to. Opravdu se to s mým zážitkem z dospívání nedá ani srovnat. Možná, kdyby tenkrát bylo nastřelování v takové fázi jako dnes a byly s tím takové zkušenosti, dnes bych měla názor jako moje máma – no, nemám…

Místo toho myslím, že případně náušnice nosit nemusí, když nebude chtít – jedna maličká dírka vadit nebude, když je odmítne. Ale nechat se píchat nebo nastřelit a pak myslet na to, že se na to nesmí sahat a vše ostatní to starání a komplikace… jsem ráda, že jsem to pro svou dceru udělala teď. Až bude větší, může se rozhodnout, zda si spolu necháme píchnout ještě jednu dírku do jednoho ucha navíc. Já bych to brala ;o). Jako společný zážitek 😀

Nebo třeba nos… nebo pupík, až budu mít to krásné bříško 😀

Což mi připomíná Adámka. Ráno jsem mu říkala, že půjdeme Zorince udělat náušničky. Když jsme tam šli, rozebírali jsme, že Zorinka bude mít náušničky jako má maminka, v ouškách.

Odpověděl mi na to: „Apfa, jo jooo?“ Obvykle to znamená, že také něco moc chce. Tak jsem se ptala, co myslí. Ukázal náušničky. A říká, že „Chácha (Zorka) oušto, Apfa očíčto“ a ukázal si do oka. Vyvalila jsem oči a ptala se, jestli on chce náušničku. Řekl, že jo. A já, proč do oka. A on znovu – „Chácha oušto, Apfa očíčto“. A dodal: „Hezký!“ Nasmála jsem se ještě hodně dlouhý kus cesty a říkala, že chlapečci mají náušnice jen někdy a musí se rozhodnout, když jsou velcí, jestli je opravdu chtějí.

Budeme to mít teď asi veselé. O náušničkách, poté, co Adam zkontroloval, že tatínek žádné nemá, už nepadlo z jeho strany ani slovo, zato skřipce do vlasů mi vytahal všechny. Nosí je na své ofině a je velmi naštvaný, když mu vysvětluji, aby je pod čepičku ven sundal.

Jooo až nám prý začne období lakování nehtů, bude teprve zle. To tedy alespoň soudí naše okolí. Já jsem ovšem klidná, protože nehty si doma nelakuji – chodím na manikúru. Uvidíme. Jen doufám, že se toho nedočkáme v jeho pozdějším věku.

I což, tak bychom chodili nakupovat nejen dvě, ale hned tři. To bychom si to teprve užili. ;o)

Přeji pěkné podzimní dny,

Zuzana

25.10.2015 10:55

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist