O Růžence Kalimérové, spaní na žabí hvězdičku a babičce zajíčkové aneb Máme eSÚ

MÁMA ZUZANA Máme doma čerstvého Dvouleťáčka a usměvavou Čtvrtročku. Znělo by to krásně, kdyby nás v posledním týdnu nenapadla separační úzkost.

fotoprome.cz-7502_7195-1100x618.jpg

Prozatím se nepřestávám divit, že všechno, co se týká byť jen vzdáleně dětí (psů, kočiček a jiných mazlíčků), má nějaký název, nějakou knihu, která popisuje, jak se toho zbavit nebo to získat, jak se s tím popasovat, aby pak člověk nezjistil, že to buď za a) dělá naprosto opačně, což je podle všeho zaručeně blbě (ačkoli to zaručeně funguje), nebo za b) to dělá sám od sebe naprosto dobře (takže je to natolik intuitivní, že na to nepotřebuje žádnou knihu). To ale spíš zase tak na okraj.

Prostě máte-li potíže s dítětem (psem, kočkou nebo jiným domácím mazlíčkem), zadejte to na internet. A tak jsem to druhý den poté, co se u nás podařilo dostat Čuta konečně do postele, zkusila. Zadala jsem na internet doslova toto: „dítě samo vylézá z postýlky a řve“. No nestačila jsem se divit. Prej eSÚ. Jak jednoduché. Ale rady, jak to zvládnout, se nedočkáte. Podle všeho se to musí vydržet. Tak vydržuju.

Zrovna teď. Zatímco tu sedím a čtu diskuse a chytré výňatky z knih, kouká na mě náš původce této činnosti z předsíně, prohlíží si mě, co dělám a jak sedím na sedačce, mám zapnutou bednu a počítač a sem tam něco ťukám na klávesnici. (Říkala jsem, že zatímco spí, mám opravdu hodně práce. Tedy to musím dodržet a koupelnu a pokoj jsem už uklidila.) U toho dudá dudlík, protože jsem se rozhodla do dvou let ho odnaučit buď na večerní kaši, nebo dudlík. (Odnesla to kaše, ale o tom jenom krátce zmíním, že jsem na ni prostě jednou zapomněla… A tak bylo rozhodnuto. Občas, protože odflákne večeři, má ráno docela hlad, ale budí se pořád stejně. Dostává kaši ranní ke snídani. Zvládá to v pohodě.)

Po chvíli koukání na tuto mou nezáživnou činnost s povzdechem odchází. Nejspíš do postýlky. Doufám. Nechci ho znovu okřikovat. A tak to nedělám. Za chvíli půjdu jako okolo a zajdu mu dát pusinku. Je to druhý den, co takhle vyvádí. Tedy kecám. Je to ČTVRTÝ DEN – resp. noc.

Začalo to na chatě. Tedy v našem budoucím bydlení, až bude jednou hotové. Naposledy tam spal, no asi před rokem. Tedy si to nepamatuje a není tam zvyklý. My se tam ale uchýlit museli, protože jinak bych asi zvolila některý ze způsobů vraždy (a nejsem si jistá ani já, jestli přeháním). Zkrátka už to doma nešlo.

Babička nám příliš mockrát v jednom dni/týdnu naznačovala, že tento brloh je jen a jen její (přestože realita v katastru je jiná, ale na rozdíl od někoho nehodlám být puntičkářka, že?) a rukama na nás tolikrát dělala zajíčky Ušáčky v náznaku uvozovek, až jsem přes internet našla ze dne na den lednici z druhé ruky a ještě donutila manžela pro ni HNED jet. V důsledku toho všeho jsme se odebrali nejprve na víkend na chatu (podotýkám, že jiné útočiště není) a přestože tam už není půlka kuchyně a kde vařit, tchán si odvezl lednici i pračku, a není tam pořádně vlastně už nic kromě zabalených krabic a neskutečného bordelu, byl to na naší rodinnou duši takový balzám, že jsme odjeli až v pondělí večer – prakticky z donucení. (V úterý měl totiž Adámek narozeniny.)

Jóoo, kdyby tak člověk tušil před létem, jak se počátek stavby odloží, mohli jsme tam krásně celé léto být. A všichni si vzájemně odpočinout. Uvidíme, jaké teploty nám podzim přichystá, že bychom tam ještě občas byli a vydrželi ranní zimu v promrzlém domku – bez nemocí.

No vrátím se k separačce. Nikdy dřív ji vlastně asi náš synek neprožil. Byl stále se stejnými lidmi, ačkoli jejich okruh byl velmi široký. Od pěti a půl měsíců se objevoval u nás v práci, kde je asi 20 lidí, hlídala ho teta, moje sestra, bydlí s babičkou, se kterou velmi zřídka, ale přesto občas, zůstane sám, sem tam se objevil u manžela v práci, kde ho okukovalo tak 10 lidí, a máme velmi širokou škálu přátel a obrovskou rodinu. Všude byl vždy společenský a usměvavý, bez nás spokojený… Na chatě se to změnilo.

Do podkroví je totiž místo dveří a regulérního vstupu jen „propadlo“ a žebřík schody jen připomínající. A tak se objevila. Separační úzkost. Provázel ji Řev Hysterický, Slzy jako Hrachy, Křičení „mamí, tatí“, Neschopnost Vydržet v Postýlce, Zkoušení Dostat se po Žebříku dolů…no zkrátka většina věcí, co se nám zdála přinejmenším šílená, protože náš hodný synek naučený uspávat se sám, a dosud klidně usínací kdykoli a kdekoli, se změnil v pološíleného ubulence, který si nenechá nic vysvětlit. Na chatě jsme to přisoudili tomu podivnému otvoru.

Manžel s ním první noc šel spát rovnou. Odpoledne ho stačilo jen uspat a pak po probuzení jen rychle přiběhnout, což ovšem praktikujeme vždycky. Druhou noc už jsme šli spát oba… a třetí noc stačilo uspat a odejít, ale šli jsme stejně spát velmi brzy, aby se neprobudil sám v posteli. Jenže ani doma se to nezměnilo, dokonce zhoršilo, protože dveře si umí otevřít. A tak bylo ještě před obvyklou pusinkou nabíráno do řevu.

První noc vydržel plakat chvíli a nepřišel, což jsme tedy přisoudili tomu, že jsme ho na chatě naučili, že něco prostě nevydržíme a přijdeme i my – jinak drsní rodiče. Na hysterák se u nás totiž nereaguje a když, tak příchodem a zase odchodem po pohlazení a pusince, maximálně. Ale další noc – o svých druhých narozeninách – to byl už málem psotník, řev a hysterák jako na chatě. Zhoršený tedy tím, že si umí otevřít a dorazil do obýváku. Za nic nechtěl zpět.

Po hodině bezúspěšného vyhrožování, zlobení, vracení zpátky, přetahování apod., střídavě mnou a manželem, dokonce po jednom výprasku, kdy mi už skutečně ruply nervy, protože vypadal, že by si i ublížil raději, než ležet ve své postýlce (náš syn v období vzdoru zjistil, že většina lidí nedává, když začne hlavou mlátit o cokoli, co je tvrdého v dosahu – někdy se s tím vyloženě nemaže a důsledky domyslet nedokáže, leč vyžaduje to skutečný a rychlý zásah…), za který jsem si opět mnohokrát dnes zpětně vynadala a řvala na sebe v duchu, že se to určitě dalo řešit jinak a lépe, zkrátka po tom všem jsme s ním šli do postele oba, ujistili ho, že ho máme rádi, řekli, co ještě musíme udělat, když on spí, a zopakovali večerní rituál s pusinkami a pápá… šel za ruku dobrovolně do postele, za večer poprvé, a s otevřenými dveřmi, zapnutým nočním světýlkem, usnul.

Manžel odjel na soustředění. Od středy do neděle. Dnes je tedy středa večer. Druhý den řevu doma. Nejen, že je malej na zastřelení přes den, protože období vzdoru nás také neminulo, ale večer to bylo opět hrozné!!! Ale trvalo to kratší dobu. A zabralo to obdobné… tak snad jsme na to vyzráli… uvidíme zítra. Že ale není takový, jako vždycky, jsem si všimla právě i přes den. Všechno musí sám.

Vyjít schody na úřadu bez držení máminy ruky i zábradlí, mačkání knoflíku výtahu, otvírání dveří mamince pro kočárek, krmení se, oblékání… ale také volání mámy a táty ve chvílích, kdy jsme mu dodnes nechyběli. Na pískovišti, na prolézačkách… dřív jsem se bála, že by odešel s kýmkoli, ani by mu nemusel ukazovat pejsky a jiná zvířátka… dneska jsem nemohla odejít ani k odpadkovému koši vzdálenému pár metrů od klouzačky… Dobře. Tak snad to bude trvat opravdu jen chvilku. Je to totiž děsné. Zároveň ale milé… Znamená to totiž i to, že občas jen tak přijde, podívá se vám z blízka do očí a nejlépe vás pohladí nebo vám vlepí pusinku. Jen tak. Což také nikdy nebývalo. Ztotožňuji se tedy s názorem odborníků, že je fajn, když vaše dítko tuhle úzkost někdy prožije.

Pro vás je to úžasné právě pro ty návaly lásky, za druhé to znamená, že má správně vytvořené sociální vazby. Fajn. A tak máme vlastně Vazbyče Mítačuta Čučájeva, jak mu teď v duchu pořád říkám… Poprvé v jeho životě máme pocit, že jsme to skutečně my, které má rád a i si to uvědomuje!!! A jsou mu dva roky. DVA ROKY!!! Je velkej, prej skoro dospělej a jak jsem se dočetla, znamená to taky, že už nás brzy nebude potřebovat. (A já husa si myslela, že to nastane až tak v patnácti.) O to víc teď potajmu myšám tu naši Zorečku. Přiznám se, že nebýt separačky, psala jsem dnes o jejích přezdívkách. Měla jsem totiž už strach, že se u nás žádné nevyvinou. Hloupost.

Během jednoho víkendu se to všechno změnilo. Sluší jí totiž žlutá. Dobře spí a začíná být taková krásně kulaťoučká, na rozdíl od Mítačuta ve stejném věku. A tak jí říkám Kaliméro. Babička jí říká Bonbónku nebo Růženko, to zase, když krásně spinká až do rána a nenechá se vyrušit ani hysterickým řevem Dvouleťáčka. Navíc Růženka Kalimérová dotáhla do dokonalosti a pozvedla opět o level naše „spaní na hvězdičku“. Umí totiž zalomit ruce a nožičky do žabičky tak, že nespí s roztaženými ručkami a nožkami do všech stran, ale ohne je v kolenech a loktech, takže spinká na takovou žabí hvězdičku. Ale krásně. A ponejvíc vtipné je, když spinkají vedle sebe Dvouleťák Hvězdičák Mítačut a Růženka Kalimérová Žabičková v jedné – rodičovské – posteli. A ještě třeba na chatě. Škoda, že nikdy po ruce není foťák s bleskem…

Život je prostě někdy dokonalej…

Zuzana

27.8.2015 7:30

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist