Mumie

MÁMA ZUZANA Týdny plynou a my už víme, že na dovolenou do dalekých zemí, pojedeme (tedy, pokud zdraví dovolí a bude jinak shůry dáno).

maly_velky_kluk-1100x618.jpg

Jediné, co nás skutečně děsí po cestě, je cesta přes Řím. Aby se dnes člověk bál cestovat do krásných a proslulých měst. Možná i tohle byl důvod rozhodnutí letět. Totiž ne tohle, ale otázka: Jak bude vypadat svět zase za pár (desítek) let? Hodně lidí nám říkalo, že v Brazílii je nebezpečno. Tak mi řekněte, kde je nyní bezpečno…

A tak pomalu sunu věci ke kufrům a budu poté vybírat, co z těch tun věcí, které se k nim přesunuly, vezmeme a co naopak necháme doma. Zatím jsem rozhodnutá vzít například nočník na úkor věcí na sebe. To se dá vyprat, nočník kupovat nehodlám. A samé takové rozhodovací drobnosti.

Naštěstí jedeme do tepla, to se podle mého balí lépe.

Ale i tak musí být naše logistika přesná, protože letíme přes dvě města, kde bude zima. No jo no, co chcete v prosinci…

Přesto si zpívám.

A rovněž přesto, že to znamená zařídit do odletu mraky věcí!!!

Zrovinka zítra po plavání jedu zase do velkoměsta zařídit všemožné a potřebné a pak zase zpět rychle juchat zařídit to, co z toho zařízeného poplyne – a vyzvednout pasy, nesmím zapomenout.

Na co se nejvíce těší naše rodina, je odpočinek na všech frontách. Manžel od práce (přestože tam asi občas pro kontrolu zapne internet – to spíš, aby se nezbláznil, až se vrátí), my od babičky a babička od nás. A také si jedu odpočinout od Vánoc.

Já vím, zní to hrozně, ale já na ně skutečně letos nemám tu nejmenší náladu.

Vánočení už mám dokonce za sebou. Kvůli dovolené jsem ráda, že dárky nakupuji celý rok. Je to zajímavá vlastnost, ale opravdu mám touhle dobou nakoupené dárky už skoro pro celou rodinu a ty, které nemám, vím, že je třeba koupit v určitém čase – nebo v určité slevě. Vše je ale rozmyšlené, připravené a skoro zařízené.

Alespoň tedy to nebudeme muset řešit, až se vrátíme. Což bude těsně po Vánocích.

Děti si je užijí dodatečně u prarodičů při návštěvách. Myslím, že to vůbec nevadí. Zorinka je zatím nevnímá a Adamovi u prarodičů stačí. My na ně stejně v těch malinkých prostorách nemáme vůbec místo a navíc musím říci, že při slově Vánoce a při tom čase bych letos asi jen trpěla.

Bojuji s pocity blízkými depresi.

Představovali jsme si, jak už loni budeme na Vánoce ve svém novém domově. Proč to tak není ani na ty letošní je už příběh, který by vydal na několik knížek.

A tak je mi velmi líto, jak naše věci, včetně vánočních ozdob a jiných prkotin navozujících tu nádhernou atmosféru, kterou neuvěřitelně miluji a jako dítě si každý rok užívám (až kýčovitě, včetně nadělování dárků), zahálí kdesi na půdě, pěkně vedle čápa…

A to je ten důvod, proč zkrátka nemůžu… a jsem vděčná, že nás letos čeká prožití Vánoc s kamarády Židy, co Vánoce neslaví a v teple na pláži. Neskutečně se těším.

A poté si děti užijí Vánoce náhradní. S odpočinutými rodiči. O nic tak nepřijdou. A já – opět – doufám, že doufám naposledy, že Vánoce 2016 budeme slavit už v novém našem domečku… Moc prosím. Je to mé letošní (bylo i loňské) Novoroční přání. Toužebné…

A to mi připomíná. Přihlásili jsme se do výběrového řízení formou obálek s nejvyšší nabídkou. Ve vedlejší Městské části vyhlásili výběrové řízení na byt 3+1 – je v hrozném stavu, ale my jsme se shodli, že bychom na ten snad maximálně rok, brali absolutně cokoli za cenu nám rozumnou. A tak právě tu sumu, kterou jedině vedle hypotéky a provozu rodiny jsme schopni z jednoho platu a rodičovské dát, jsme napsali do obálky, zalepili a tajně doufáme, že ostatní nabídky budou stejně hrozné. (No ono za cenu vyšší už se dá pronajmout solidní byt, takže doufáme, že stejně hloupě a špatně na tom budou i ostatní a naše nabídka zvítězí 🙂 ). To je ale myšlení, že? 🙂 Logika…

Je to asi také tím, že jestli to neuděláme, oba víme, že riskujeme manželství. Vztahy se už vyhrocují i mezi námi. Naštvání a vylévání si vzteku proti tomu, kdo má pochopení je sice nerozumné, ale jediné osvobozující, než se to snažit řešit s někým, kdo vás neposlouchá a má neuvěřitelně hloupé protiargumenty, pokud vůbec nějaké má a nehraje to jen na fňukání. A tak jsme sice nabroušení na stejnou osobu, ale způsobuje to nekomunikaci mezi námi. Člověk jen unaveně zabručí na otázku „Co je?“ své „Vždyť víš…!“

A tak je naše domácnost plná nespokojených a smutných samotných lidí, co už neumí být spolu.

Asi lepší špinavý a strašný byt o samotě, než tohle. Jen mám strach, že to nevyjde.

Opět není žádný náhradní plán. Na takové jsou třeba peníze, které se utrácejí snad i samy. Asi doufáme v blahodárný vliv dovolené. Ale rok nám ta euforie nevydrží.

Jestliže kupříkladu vyjedeme na odpočinkový víkend, euforie z něj a dobrá nálada nám vydrží sotva do otevření dveří.

A tak stále platí snaha načerpat dobrou náladu alespoň z našich dětí.

Zorinka je opět šikovnější, opět větší a malinko tučnější, ale stále bez zoubku. Je to asi na spadnutí. Začala se mi ta hodná a spací holčičinka v noci budit a posledních pár dní skoro nepapá. Určitě už nějaký ten zoubek vyskočí. Je také roztomilé, jak se sama, nebo ji Adam, přibírá do hry. Něco jí dá držet, sem tam jí posune hračku a má radost, když si ji vezme, sem tam se o to postará sama. Začala se kvůli tomu točit, ale ne z bříška na záda nebo naopak, ale kolem své osy jako hodiny. Je to legrace, ale zjistila, že tak má poměrně široký záběr. A tak Adámkovi hračky pokope, ocucá a poprská.

Ano, to nám dělá poslední dny. Prská už dávno. Naučila se to jednou od Adama. Teď to ale vypilovala k dokonalosti a oprská všechno v dosahu. Je to tak moc rychlé, že tričko má skoro do pasu mokré za pár minut, nebo hračky v blízkosti se dají ždímat, a vše to stihne při jednom.

Dělá to také u krmení lžičkou. Pár týdnů jedla hezky. Teď sní pár lžiček a začne palba. Dnes to schytalo nejen, jako vždycky, moje oblečení (Zorka je skoro zabalená v látkové plence jako mumie), ale i Mítačut, co seděl zrovinka a papal vedle ní.

A tak důsledně volím řešení – dvakrát upozornit, že nee, a pak sebrat a nedat. A to nějakou chvilku ani prs. Zkrátka alespoň tak, aby si uvědomila, že má zase hlad. Třeba to nevyjde, ale já na to vsadila. A protože mám mezitím co uklízet, zatím jsem to vydržela v pohodě.

Také Adámek mi dělá radost. Ukázala jsem mu slipy. To slovo ho stále fascinuje.

Přinesla jsem onehdá do koupelny, kde ho manžel přebaloval a přemlouval na nočníček, hromadu slipů. Položila jsem je. Nic, nezájem. Tak schválně povídám: „Tady jsem ti přinesla slipy, Adámku.“

Ihned zaměřil, co jsem to přinesla. A hned opakuje: „Sipy? Sipy???!“ Tak my hned oba dospělí – ano, to jsou slipy a to se nosí do školky. Když nemáš plínku. No dopadlo to tak, že je ihned chtěl. Také je ihned do hodiny počural. A poté ještě jedny. Poprvé jsem ho na to, že se počural i na zem, musela upozornit já. Podruhé už to věděl sám. A dnes měl sice plínku, ale už hlásil, kdy čural a sem tam i chtěl na nočník. S menšími či většími úspěchy to budeme zkoušet. Včera se sice počural tak, že babičce zničil židli u stolu v kuchyni (nevšimli jsme si, že to nateklo pod podsedák a vyžralo to lak na židli. Manžel to bude muset opravit. No joooo, však asi se někdy něco nevychytá, že… Někdy člověk nenajde, kde k incidentu došlo :-)).

Slipy jsem sbalila do kufru. Budeme je brát s sebou do tepla a tam bude určitě více klidu i prostoru. A nočník bude důležitá součást naší cestovní výbavy.

I z jiných náznaků plyne, že doma začínáme mít velkého kluka. (A že je mu malý sportovní kočárek, není přece žádné překvapení – a tak na výletě s manželem v tomhle kočárku už kouká poněkud nešťastně.) Je to série událostí. Některým jsme pomohli, jiné přišly samy.

Dnes rozkousal savičku na své oblíbené lahvičce. Beru to jako dobrou příležitost vysvětlit mu, že tím je s lahvičkou amen a přišel čas jen a jen na hrneček. Z hrnečku pije už dlouho, ale ranní mléko vždy vytrvale vyžadoval do malé lahvičky, staré a letité, ani nevím po kom.

Rovněž jsme se minulý týden úspěšně vzdali dudlíčků už i na spaní. Vzpomněl si na ně (byly dva – jeden zelený s dinosaurem a druhý modrý s autem) dnes odpoledne poprvé. Pak si uvědomil, že je vyměnil v hračkářství za „hůůůšiši“ – jednu zelenou a druhou modrou. Protože byla akce, dostali jsme u pokladny ještě třetí – zlatou.

Byla to bezvadná příležitost. Doma jsme situaci připravili tak, aby pochopil, že v hračkářství si vybere hračky za to, že jim odevzdá své dudlíčky a věnuje je dalšímu mimi-klukovi. Sám je přece už velký. (To proto, aby je nemohl mít doma a dát je sestře. Holčičky přece dudlíčky s auty ani dinosaury nedudají!!!).

Přišli jsme do obchodu a rovnou si šli vybírat hračku. Adam chtěl všechno a lítal a nevěděl, co by. Pak jsme ale s manželem narazili na regál, kde byla mašinka Tomáš. (Adam má jeho knihu v angličtině a dívá se večer na pár dílů. Když onehdá Tomáše přinesl jeden klučík na plavání, Adam ho stále prosil o půjčení a byl z toho u vytržení. I bundu, kterou dostal po synovi mé kamarádky, kde byl Tomáš na zádech a na levé straně malý, vypadal, že bude nosit v každém počasí a nikdy ji nesundá.) Vybral si dvě a šli jsme k pokladně, kde Adámek přednesl svou žádost.

My jsme překládali zprvu nechápavým prodavačkám, které se ale brzy chytly a pak už se smály a souhlasně přikyvovaly. Všichni jsme se tak soustředili na transakci, že jsme si málem zapomněli vzít tu třetí mašinku. Nakonec ji ale Adam dostal, protože můj manžel je drsňák a o mašinu si chladně řekl ;-). Od té doby je skoro nedá z ruky. Cpe je do nově objevených kapes na teplácích (běda, když žádnou nemají!!!) a stále řeší, kterou se kterou bude nosit ve které ruce/kapse… Večer je parkuje na pelesti, hned jak se vzbudí už je drží a všude musí s námi. No legrace.

Dnes na ně chvilku zapomněl. Je to už víc jak týden. Nevzal si je do postele a sháněl se po dudlíčku. Nejsou. Místo nich jsou přeci mašiny. Spokojeně opakoval Hůůůšiši, kýval a sladce se převalil na bok, aby usnul. Pohoda.

Kéž by tak pohodově šel i ten nočníček…

Poslední, co dělá kluka velkým, je mluvení. Řekne už všechno a stále víc a víc je mu rozumět. Každý den je lepší. Nestačím to ani nahrávat. Opouští nás pomalu slova jako CHácha (Zorka) a nahrazuje je Zojka, Neee, to neee, nahrazuje Není ozum zojka (to když ho tahá za vlasy), bajička nahrazuje babu a také si víc pamatuje.

Adámku, jak se jmenuje babička, co u ní bydlíte? Ptá se ho teta. Adam se zamyslí a odpovídá podle pravdy: Jída. (On přece umí, jak se jmenují dědové, tety, haf, ptáček, sestra atp. Babička? Brnkačka. Tváří se.)
A Adámku, jak se jmenuje druhá babička. Adam se opět zamyslí, teď už o něco více, ale slavnostně po chvilce vypálí: Mumie!!!

A tak nám nezbývá, než v záchvatu smíchu ho pochválit, že je moc šikovný, když si pamatuje, že babička v Praze se jmenuje Marie. A také vysvětlit, že jako mumie vypadá Zorka, když papá a co je to, a Marie je jméno a čí.

Tuhle historku jsme ale zapsali do památeční knihy a kdykoli volá manžel mámě, hádejte, jak jí říká… 😀

Krásné časy,

máma Zufka

25.11.2015 4:08

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist