Mílovými kroky

KLUB TĚHULEK! ZUZANA Další týden za mnou a zase sedím na sedačce, nemůžu spát (tentokrát se v bříšku velice mítá efička) a kroupy buší do parapetu a střešního okna na chodbě, jako zběsilé… a to nejsou ve velikosti pěsti, jako kdesi ve světě (naštěstí!).

 Foto z ateliéru Fotopromě.cz


Dnes jsem byla na definitivně poslední prohlídce v Praze u své Dr. Udělala mi ještě stěr, protože při minulém těhotenství jsem měla pozitivního streptokoka, počítám, že tomu tak bude i tentokrát, ačkoli to prý není pravidlem, a zjistila jsem, že na kila mám o 320 g méně než při minulém těhotenství na konci a pro jistotu mi byl natočen už i monitor. Jsem za to ráda. Poslední dobou večer mě totiž děsí tvrdnutí bříška. Ještě počítám, že je poměrně brzy. Jen ať se tam holčička ještě chvíli peče…

Jenže i Dr. řekla, že bolesti v zádech a dohromady tvrdnutí bříška jí na klidu nepřidávají, a tak pro jistotu mimčo snímneme. Hlavně také, že už jsem na týdny 36+2 a to by měl být pomalu čas, kdy by si mě měla přebrat porodnice. Vyšlo nám to tak, protože se nám do pravidelných prohlídek dostala nějaká ta má dovolená a Velikonoční svátky, také porod, na kterém paní Dr. byla a tak bych vlastně v tuhle dobu obvykle už pomalu v porodnici byla, tedy jsem zkrátka u ní v ordinaci zalehla na dvacet min. na lůžko a v průkazce přibyl záznam klikyháků, jak se efička měla čile k světu.

I Adam si výlet užil. Šla s námi tetka Peťuška i se psem a tak hlídala po dobu, kdy já nemohla – takže skoro pořád.

Funím! Dnes jsem se ani nezdráhala říci holčičce, co si mi sedla na uprázdněné místo v metru než jsem stačila zabrzdit kočárek, že to místečko opravdu potřebuju. Už kašlu na čest a podobný věcičky, už prostě nejsem hrdinka. Mám toho dost. Po několika minutách stání mi začnou nožky jakoby svědit a ač přešlapuji, není to dostatečný pohyb a nepřejde to, dokud nohy neuvolním – buď chůzí (také už nikterak rychlou), nebo sedem kamkoli. Tedy půlhodina přešlapování v metru nebyla rozhodně lákadlem.

Teta si s Šupinxem během mé návštěvy ordinace (další z přezdívek našeho prvorozeného) nejprve hrála na hřišti a pískovišti s houpačkou a houpacím zvířátkem (kdybyste mě přizabili, tak si nevzpomenu, co to bylo zač), pak jsme jeli do restauračky s dětským koutkem a nakonec si ještě Adam zajezdil na velké klouzačce a na koníčkovi na dalším dětském hřišti po cestě naproti tatínkovi, aby si nás vyzvedl a odvezl domů. Doma už jen pobíhal po zahradě před sekačkou, co jí obsluhovala babička a tentokrát byl tak unavený, že ani nekibicoval, kde to babička ještě neposekala, ale spíše to vypadalo, že říká, aby toho už nechala, že to pro tentokrát stačí.

Byl to velmi legrační den. Zejména ranní cesta ze Zličína na Smíchovské nádraží metrem, při které si stihl pročíst nahlas (k pobavení všech okolostojících spolucestujících) celý časopis, jež se zove nějak děsně rodinně a má pomoci články v mateřství a těhotenství, který jsem doma popadla, aby bylo do čeho nahlédnout v metru právě pro jeho zabavení.

Dostal i mě. Že už umí popsat spoustu činností a věcí, to vím dávno, ale tohle jsem nečekala ani já.
Vzal časopis a už na titulní stránce nás (budu zahrnovat i okolí, neboť dnešní nový šáteček mu tak slušel, že na něho dělaly opičky hned dvě paní a on samozřejmě rád pózoval a lumpárny vracel) odrovnal nakrčením nosíku přesně v té stejné grimase, kterou předváděla holčička na klíně maminky – tedy modelka v časopise.

Poté začal listovat jednotlivými stránkami. Po titulní následovala strana obsahu. Adam začal říkat číslovky („ena“, „Aa“, „tči“), ukazoval na čísla a miminštinou si ke každé něco blekotal…poté otočil.
Na další dvojstraně byla maminka, co cvičí, pravděpodobně jógu, jak odhaduji. Paní byla vyfocená v různých pozicích. Adam nejprve prohlásil „IČÍ“ a pak sdělil okolí, že „ÁTA EČE“ a prstíkem ukazoval na jednotlivé obrázky paní, aby je kometoval slovy „HAJÍ, AČÍ, ÉÉÉ???“ – to poslední zjevně byla otázka na mě, co to jako paní dělá – no paní vykopávala nohama – což jsem se snažila mu vysvětlit. Pokýval, že pochopil. Některé cviky se jal i v kočárku poměrně dobře napodobovat. Když ho to přestalo bavit, otočil stránku (tedy pravda, většinou jich otočil víc najednou).

Tam na obrázku nějaká paní dávala něco do pusy jakémusi muži – Adam prohlásil „HAM“ a rychle bez zájmu otočil dál.

Dále následovala dvojstrana jen plná písmenek. Pouze uprostřed titulek hlásal něco jako NÁM…VÍTÁ, velkými písmeny. Adam bez meškání prstíkem ukazoval na obě písmena A a správným slovním doprovodem ÁÁÁÁÁ v obou případech výskytu jmenovaného písmenka ve slově zapůsobil už nejen na obě dámy, ale rovněž na pána, který stál prozatím poměrně dost nezúčastněně nad ním.

Tento scénář opičky obou dam vygradoval, čímž se i Adam dostával víc a víc do hry, protože byl povzbuzován ve výkonu. (Kdyby nebyl panna, řekla bych, že je typický lev, jako jeho táta. Drbání mu zkrátka dělá dobře…)

Okolí mu i odpustilo, že přestože řekl „Ď“, ukazoval na písmeno eN a pak u kolečka, v němž bylo napsáno – 50 % zopakoval svou tázací slabiku. Vysvětlila jsem tak, aniž bych ho shodila, že to je velice těžké, znamená to „až padesát procent“ (kdyby to snad chtěl hned nahlas zopakovat :oD ) a naučí se to až ve škole, ať tam má taky co dělat. Pokýval opět svou rozumbradí hlavičkou a otočil opět stránku.
Tehdy jsem si řekla, že teď už nahraný být musí, že slovo „židlička“ říci neumí a na stránce kromě židliček nebylo nic, protože šlo o barevnou reklamu. Nicméně Adam pokračoval zcela neomylně dál a prstíčkem bodal do jednotlivých obrázků a u toho vykřikoval: „AČÍ, AČÍ, TČI AČÍ!“. Už nepokrytě nahlas jsem se zasmála, jak mě převezl – no jasně, přece hačí, jakýpak židlička! A jasný tři na obrázku. (Že to zcela náhodou byla pravda, bych spolucestujícím nevysvětlila ani nááááhodou !) Div jsem se nebála, že mi začne vyjmenovávat jednotlivé barvy…

A tak jsem se už ani dál nedivila, když další stránky byly plné „TÉDĚÉÉÉÉDI, HAM, ČIČI, Hop nebo BVVVVV (doprovázené jasným ukazováním rukou, co dělá letadlo) s UÁÁÁ“. Opět mě dostal až na zcela poslední stránce, kde opět cvičila nějaká paní, tentokrát něco jiného než jógu, a Adam nelenil, nalistoval paní ze začátku, opět řekl „IČÍ“ a „ešť, EŠŤ, A EŠŤ u každého z obrázků a ještě k sobě prstíčkem přiřazoval a porovnával obrázky obou dam, které si pozicemi na fotografiích zachycených byly co nejblíže.

Po tomto výkonu časopis sklapl, podal mi ho a naznačil, že už dočetl, mám časopis laskavě uklidit do své kabelky, kde byl předtím (dal najevo jasným pokynem pána svému sluhovi) a řekl „AUTO“ a zaprosil ručkama. Splnila jsem pokyn bezezbytku a vyndala mu z batůžku auto.

Byl to pro mne zážitek. Věděla jsem, co je v celém časopise a zjistila, že čtení knih a prohlížení si s dítětem, je skutečně velmi důležitá činnost. Nejen, že dává pozor, ale umí knížku přečíst i on mně. A rád. A dál, že zcela zjevně a záměrně hledá témata, o kterých ostatním ve voze říct, sdělit jim, co má a co tam je důležitého a velmi se mi líbilo jeho srovnání cvičenek.

Nemyslím si, že by to nedokázalo jiné dítě, nebo že je Adam snad chytrý unikát. Naopak myslím, že mluvit by měl umět možná už kapku víc (tedy spíše lépe), ale nepochybuji, že při snaze nás všech doma to zvládne brzy. Zlepšuje se každý den. Spíš se mi líbilo, že si uvědomuji i to, jak je důležité mu nejen číst, ukazovat obrázky a zpívat, ale také vyprávět, nechat ho vyprávět a kreslit.

Máme magnetickou tabulku a na tu mu kreslím – neuměle a groteskně – vše, co si přeje, nebo co já si vymyslím a on pak hádá. Loď, auto, nesmí chybět autobus, lev, husa nebo kachna, ale také boty, kalhoty apod. Je vidět, že ať jsou věci nakreslené a pak někde jinde jinak vyobrazené, nebo vyfocené, je hezké, když to dítě pozná nebo alespoň, co bylo myšleno. (A někdy, co se mi povedlo spíše místo toho.)
Moc hezké je objevovat dětskou fantazii. I tu svou.

A osvojili jsme si krásný zvyk – na konci dne si lehneme vedle sebe do postele a zopakujeme si, co jsme za celý den prožili. Ve zkratce. I Adam se do toho zapojuje. Navíc jsem si všimla, že poté moc hezky usíná. Většinou se totiž u toho výčtu tiše rozesměje a jakoby poděkuje – možná za hezký den, kdo ví?!

V pondělí už vyrážím na kontrolu do porodnice. Právě mi po telefonu vynadali, že mě měla paní doktorka pustit dřív, protože s termínem porodu 23. května už to je teda na hranici a blíží se to mílovými kroky… (Trošku mě vylekali a tak teda dobalím už tu porodní tašku no…) Jen mi řekli, že si mám sehnat hlídání po dobu, co budu sedět na monitoru. Hmm… to se hezky řekne, ale jak to udělat, když s babičkami se v tomto ohledu počítat nedá a Jiřího na objednaný čas 9:30 z práce nikdo nepustí?

No co no. Dětma nezatopíš… zkusím hlídací tetu a nepůjde-li to, svět se snad nezboří. Zkusíme vzít časopis a přečíst si ho ;o).

Mějte krásné dny a užívejte si společné chvíle,

Zuzana


Zuzana právě prožila 33. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?

 b633826779917455511.jpg

30.4.2015 9:00

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist