Sáňky v létě

MÁMA ZUZANA Po delší odmlce vás opět zdravím. Velká omluva všem, pokud jste na blog marně čekali. Rozhodování na poslední chvíli má svá úskalí. Někdy nemalá…

dscn6617-1100x618.jpg

Třeba to, že téměř všechno máte připravené. Zdá se vám, že do tašek a kufrů to půjde zabalit už rychle. Máte na to přece dostatek zkušeností. Zejména, pokud balíte podle seznamu.

My s manželem, po několika dlouhých a exotických cestách, takový seznam máme. Přidali jsme na něj tedy prozatím jen pleny a pár dalších propriet, které potřebují děti 6 měsíců až dva a půl roku (rozumějte třeba zarážku do postele, krém na opruzeniny pod plenkou, krém na opalování pro kojence a děti do 2 let, něco proti hmyzu pro stejnou věkovou kategorii, nebo nočník). Po čase zase tiše ze seznamu zmizí, aby je nahradilo něco stejně užitečného.

Jenže pak, když už si říkáte, že je tedy půl jedné v noci, letadlo letí v pět odpoledne další den, tedy můžete jít s klidem spát, protože vše je připravené a jen to nandat do tašek a přidat to, co je nezbytné přidat po noci. Hm… ale kde má manžel pas???

Je to ten, který se užívá nejčastěji. Jiří sem tam kvůli práci odlétá různě po Evropě. Naposledy byl ve Francii. Hm, jenže tam pas nepotřeboval…takže dále do minulosti – jooo, Moskva, doprčic, kdy to byl v té Moskvě? Zatímco manžel přehazuje skříně, stoly a šanony, kde jsou různé věci a různá důležitá místa, já mu spílám… do bordelářů, co si neumí dát důležité věci jen na jedno místo, ale stále pro ně hledá nové a lepší, namísto starého a osvědčeného a přemýšlím. Razím teorii přemýšlení namísto přehazování hromad. Navíc s jeho systémem hledání to znamená, že bude v bytě akorát větší bordel a pečlivě připravené věci na sbalení budou všude a nikde – tedy balení by probíhalo opět od začátku.

Do toho mě můj manžel namíchl ještě jednou. Prý: „Tak nedělej srandu, vyndej ho, to už není legrace, já beru, že jsem bordelář, ale už to není sranda! No ano. Nebyla. Po asi dvou hodinách hledání, kdy v našich třech místnostech plus jedné komoře a koupelně jsme usoudili (a nenašli ještě jeden kufr, který jsme si chtěli rovněž vzít s sebou), že tedy bude asi jak kufr, tak pas (s nímž nejspíš manžel byl v Moskvě, protože kdo si to má pamatovat, bylo to asi v dubnu), budou na chatě. Dalším, z teď už jen dvou míst, kde by tak asi pas mohl být… a tak se po několika návštěvách záchodu (protože to bylo opravdu k pos****, kde na těch pár metrech se pas může ztratit) se manžel vydal na tu chatu pas hledat. V noci, unavený a naštvaný.

A já mezitím prohledávala znovu stejná místa, znovu více a více systematicky… a hledala na čím dál víc absurdnějších místech. Také jsem rychle do kufrů naházela nějaké z těch připravených věcí, protože mi bylo jasné, že pokud na chatě můj miláček neuspěje, převrátí to tu naruby. Jestli neodjedeme, poté, co jsme po rozhodnutí jet do toho narvaly další nezanedbatelný peníz, tak to nepřežije. Tím jsem našla kufr, co jsme mysleli, že je na chatě. Byl v největším rodinném kufru. A mně vyvstala vzpomínka, jak jsme ho tam spolu dali, že to bude bezva ušetřené místo. Taky, že bylo.

Když zkroušený volal, že kufr ani pas nejsou, zavelela jsem, ať se opatrně vrátí zpět. Přijel… opět navštívil záchod a pak jsme si vedle sebe na sedačku sedli a chvíli seděli.

Opět jsme prohledali kapsy všeho, co měl s sebou v Moskvě, našli fotky, abychom to věděli přesně… a pak jsme odsunuli i sedačku. Nic. Nikde.

Zoufale vzal do ruky igelitku, která ležela bez povšimnutí vedle sedačky, mezi přeplněným košem na prádlo, který čeká na vyžehlení už století a ze kterého jen vytahujeme při různých příležitostech to, co už opravdu nutně potřebujeme a jen to málo vždy vyžehlíme, a sedačkou. Každý den tu sedáváme… a tam nějaké dokumenty k roztřídění do důležitého šanonu: nějaké potvrzení zaplaceného pojistného, dopisy k platebním kartám, a další cojávímještě… a mezi tím vším – pas.

Málem mi vyletěla ruka k pohlavku. Málem mu spadla čelist. Bylo více než půl páté ráno. Tedy o čtyři hodiny později, než jsme si chtěli připravit pasy.

Jiří mě objal a ztuhnul v posteli – závidím mu, že se dokáže tak rychle vzpamatovat z vypětí a usnout. Já ještě hodinu likvidovala hledací záchvat, protože na původní psaní blogu jsem už neměla a hádejte, co by tam asi bylo, a snažila se dohnat to, co ráno nestihnu, protože nebudu schopná vstát.

Měla jsem dobrý odhad. Měla jsem co dělat, abych to do nutného odjezdu na letiště všechno stihla. Nikdy by mě nenapadalo, jak moc jsou 4 hodiny.

V letadle jsem téměř okamžitě usnula.

A na pozdější otázku, zda bych ho uškrtila, kdyby ho nenašel, nebo co bych dělala, jsem odpověděla – po pravdě – že jsem věděla, že ho najdeme. Jen jsem doufala, že to bude o trošku dřív.

Jak probíhala cesta letadlem a cestování s dětmi si nechám jako téma na později. (Cesta tam byla o kousek horší, než cesta zpět – a přitom byla kratší. Asi je to o tom, že člověk zná své děti a získá zkušenosti i jen jednou cestou. Proto srovnám cestu tam a zpět až nakonec.)

A první poznatky z Brazílie? Jsou to křesťané – převážně. To jsem věděla. Ale že budou mít v tomto počasí všude výzdobu Santy Klause v kožichu, sněhuláky, soby a hlavně SÁNĚ, v létě a na trávě, vedle palem, o tom se mi ani nezdálo.

Když se jich zeptáte, většina z nich ani na horách nebyla (kde také, že?), sníh zná jen z knížek a televize, ale k vánoční výzdobě podle nich tyhle věci zkrátka patří. Nemají žádné vlastní.

A tak mě mrzí, že jsem Santu v plavkách, s červenou čepicí a dlouhými vousy na lehátku se opalovat viděla jenom jednou, a to jako výzdobu uprostřed kruháče. Než jsem stihla manželovi říct, že tam chci kroužit, dokud neudělám fotku, byli jsme pryč.

A tak mám vyfocené jen ty všeliké Santy na laně, co i u nás mnohdy nevkusně vystrkují zadnice a lezou do oken a balkonů našich sousedů.

Z toho všeho mám ale i jeden další poznatek. Když se nechcete naladit na Vánoce, jeďte někam, kde se neslaví. Já je slavit nechtěla. Neměla jsem na ně náladu a trošku až ostentativně jsem je bojkotovala.

Dovolená byla ale tak super a sáňky v létě tak absurdní (stejně tak moje honba na ně), až mě nakazily a vlezly pod kůži.

I plavkové Feliz natal! má své kouzlo. Zejména při západu slunce na Copacabaně, cucáte-li jahodovou Caipirinhu – no divte se – je to většinou tak silné, jako kdybyste pili vodku s ledem brčkem na slunci. Věřím, že to vás i nechtěně naladí na leccos.

Tedy i u nás Vánoce budou. Ano, teprve budou. Pšt!!! Děti přeci neví, že to není včas. V sobotu. Už se těším. Zítra budu péct linecké.

Veselé Vánoce!

Zuzana

30.12.2015 11:20

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist