Poslední rozloučení se zimou

KLUB TĚHULEK! ZUZANA Zase většinu času sedím, ležím, stojím nebo spím – každopádně přemýšlím o novém domě. Zabývám se jím teď každou chvilku. Mám nákresy, co se mi líbí čím dál víc, pohledy na jednotlivé strany domu – schválené, a skicu garáže, co na první pohled je tím, co jsme si představovali. Celek je už už na dosah.

Foto z ateliéru Fotopromě.cz


Jen technický detail, jak vymyslet, aby se studna v místě stání pro auto přestěhovala kamsi jinam, ale to prý není až takový problém. Zvláštní. Někdy mám dojem, že je něco neřešitelné a architekt s inženýry jen mávnou rukou. Jindy si říkám – pohoda, to se určitě dá a do telefonu je jen dloooouuuuhé ticho, aby mi došlo, že Emm… Každý zkrátka ať dělá, v čem je dobrý. Takže já jdu spát – dobrou!

Tak tedy ne, tak krátký blog prý být nemůže.

Donutím se a budu myslet i na to, že jsem těhule.

Občas na to totiž nějak zapomenu. (Stačí vstát a zas si hned vzpomenu, ale z některých aktivit a činností to jasně vyplývá. Zapomínám více než často – však uvidíte dál.)

No jo, já se ještě nepodívala, kam se mi vejde v novém domě taková nezbytnost, jakou je přebalovák – tak moment…

Dobrý, vejde!

Nahoru do dětské herny (nenechte se mýlit, v našem domě velikém jako krabice od bot to je takový kout před malinkatými dětskými pokoji) i dolů do koupelny. Takže pohoda. 😉 Můžu pokračovat ve snění.

Takže těhule.

Naposledy jsem zapomněla o sobotním výletu na hory. (Teda, varováním pro mě měla být už neschopnost vejít se do obrovských oteplovaček, které jsem našla na půdě. Místo nich jsem si musela vzít normál těhugatě, narvat si je do bot a doufat, že mi tam nenapadá moc sněhu, co by se chtěl rozpouštět a zamokřit mi nohy uvnitř bot.)
Za druhé břicho mi nedovolí zapínat Adámka do autosedačky, neb ho mačkám bříškem a nejspíš efičku taky, protože mi to poté vrací a taky chuť mého manžula užít si výlet za každičkou cenu… (znáte takové to blýsknutí v oku muže, když ho něco napadne, že?).
Obvykle mi to připomíná jen funění, sotva déle telefonuju, když třikrát za sebou doma vyjdu schody pro zapomenutou věc do práce nebo pro Adámka.

A pak taky když půl hodiny stojím u kočáru v metru poté, co si na to místo, před kterým jsem kočárek zaparkovala – vyhrazeném pro kočárky a invalidy – sedne nějaký usmolený mladík, a já mám chuť si mu sednout na klín, když je tak slepý… a udělat se nejtěžší, jak to jenom jde.

Zpět k výletu. Chtěli jsme jet někam co nejblíže a jen na malý kopeček – aby se tam Mítačut (s „TÁTM“, jak říká Adam) vyblbnul a my se moc neunavili – teda já.

Přestože nikde to nevypadalo, že by bylo volno v hotelu nebo penzionu (rozhodovali jsme se na poslední chvíli) sbalili jsme, kdybychom náhodou někde zůstali. Ale to štěstí jsme neměli.

Adama sníh bavil – i to málo, co z něho zbylo. Bývalo by mu stačilo vozit se a běhat dokola, tlačit sáně, protože kopec tam nikde na bobování nebo sáňkování moc nebyl, ale to nám jaksi bylo málo…
A protože tam byla sáňkařská dráha a my nejsme padavky, když už jsme tam dojeli, nezadrží nás ani to, že dojezd vypadá jako jedna velká ledovka. To přece dáme!

S těhukoulí a jedním rok a půl starým dítětem můj manžel vyrazil na lanovku – sáně a boby k tomu. Na lanovce Adámka křečovitě držel. Bál se, že se vysmekne a spadne (byla to sedačkovka, podotýkám).

Já křečovitě držela boby, protože jsem se mu snažila pomoci a bála se, jestli spadnou, tak jdu dolů pěšky (Ó, jak jsem byla bláhová!). Sáně nám obsluha vleku dala zezadu na sedačku, na takové držáčky. Hezky to foukalo, Mítačut vykuleně čubrněl okolo a dolů… my vykuleně čubrněli na Mítačuta…

Nahoře nám obsluha zase pomohla se sáněmi a nasměrovala nás na dráhu. Našli jsme ji – ovšem nevím, zda mám říkat naštěstí. Není to na místě.

Nahoře to sice kousek vypadalo v pohodě, ale ledovaté to bylo tak, že v některých zatáčkách musel Jiří s Adamem spadnout, aby nezahučeli do lesa – nešlo mu brzdit. Padání se malému paradoxně líbilo nejvíc. Při jízdě řval. Jestli mu sníh stříkal do obličeje, nebo se mu nelíbilo, jak tam bylo hodně hupíků, nebo rychlost?! Nevíme. Každopádně to i na nás bylo dost. Já jela s malým také párkrát na bobech, ale přes břicho to nebyl komfort asi ani pro něj, ani pro mě, navíc jsem se pak vůbec nemohla zvednout. Zato jsem mohla lépe brzdit.

Tedy, třebaže boby přežily mě, mou o osm a půl roku mladší sestru a dítě našich sousedů, nepřežily první jízdu našeho Mítačuta. ;o) Samozřejmě tou lochneskou, která rozsedla boby, není to malinkaté 11 kilové dítě, ale proč to takhle říkat, že? Zkrátka Adámkův první výlet za sněhem, boby nepřežily. V jednom krkolomném úseku po hupíku v nich najednou, z ničeho nic, byla díra… Byly staré. To je omluva, no ne?

Sáňky jsou také takové ty postarší, hezky dřevěné… naprosto bezvadné. Ty přežily. Naše mamka tvrdí, že vždycky zatáčely k jedné straně. Nemůžeme to potvrdit. Asi to bude tím, že dráha byla skutečně tak neskutečně ostrá a ledovatá, že tam si všechno jelo, kam chtělo, hlavně hodně rychle a mezi stromy mimo dráhu – tam by za těchto podmínek zanášel do lesa i samotný zadek pomazaný máslem.

Řekněme, že tak od půlky na dráze sníh vystřídalo bláto. Ne po celé šířce, ale vzhledem k nemožnosti řídit kterýkoli dopravní prostředek, který jsme s sebou měli, byla jakákoli další snaha o cestu korytem dráhy marná. A to i pěšmo – boty klouzaly velmi, což jsme párkrát zjistili všichni tři na vlastní kůži. I Mítačut. Ten byl víc na zemi než na nohách, což pro něho už nebývá zvykem, takže z toho byl patřičně otrávený a dával to nahlas dost najevo.

Byl tedy vzat Jiřím na ruku a já nadále táhla sáně i boby za sebou (často ovšem mě předběhly, pokud je nezastavil zrovna strom, stromek, pařez nebo roští v cestě) lesem. No samo – boby jsou sice prasklé, ale ještě ne zcela nepoužitelné – někde je příští rok doděláme. Už jsme totiž až dolu neměli tu odvahu na vozítka vlézt. A to ani Mítačut, kterého nebavilo samotného nechat se vézt. Asi to pro něho bylo namáhavé držet se v palčákových rukavicích a udržet se vsedě. Navíc měl asi docela hlad a pořád nemá ještě cajk ty své nové zuby – takže byl kapičku otrávený. Nejvíc z toho, že jsme ho v lese nechtěli do sněhu pustit chodit po svých, to bychom tam byli ještě teď.

Takto patřičně otráveni čerstvým vzduchem – manžul také unavený z nošení těžkého batolete, co se vzpírá nošení a já s modřinami na nohách, to jak do mě zezadu stále naráželi moji dva tyrani, které jsem táhla nebo brzdila, obojí podle situace – jsme dorazili zpět k autu.

Malý dostal napít, sušenku do ruky, sedl si do sedačky a my oba jen padli na svá sedadla v autě, ani jsem neměla sílu přezout si boty, do kterých mi ten sníh samozřejmě napadal. Bylo mi to jedno, hlavně rychle domů. O hledání nějakého – jakéhokoli hotelu, nemohla být ani řeč. Měli jsme hor plné zuby.

Břicho mě bolelo, no ono po takové procházce jsem se ani nedivila – a bolí do teď. Trošku – a docela se teď zpětně divím, že jsem to mrně v nějaké té zatáčce nevytřásla. Ale podle kopanců se mu jízda docela zamlouvala. ;o) No dobře, považuji se po tomhle výletu fakt za cvoka. V restauraci se mě ptala jedna paní – taky těhotná – zda ještě lyžuju. Řekla jsem, že nee, nejsem přece cvok. Ale už jsem nedodala, že bobuju. ;o) Asi by si pomyslela, že jsem ultra cvok. A měla by pravdu!

Ale zvládli jsme to. Efička byla prvně bobovat a sáňkovat a podle všeho to bude milovnice zimních radovánek. Nebo k tomu bude donucena šílenými rodiči.

Cestou domů jsme ještě zblafli pár čízů a kafe a Mítačut spal jak cestou domů, tak volným pokračováním doma. Výlet byl pro nás pro všechny naprosto jedinečným, nezapomenutelným a vyčerpávajícím zážitkem.

A nesmím zapomenout na hlavní pozitivum – asi z toho strachu ho dokonce přešla rýma.

A poučení pro mě? Nikam jen tak na otočku, bez řádného ubytování a bez rekognoskace terénu před tím, než se rozhodneme, kde budeme bobovat, NEJEDU! A nenechám se zviklat v rozhodnutí vzdálit se od restaurace maximálně dvacet kroků! I kdyby vypadala zábava jakkoli mírumilovně a jakkoli budu s sebou brána jen jako fotograf. Jestli myslíte, že z toho máme byť jen jedinou fotku, tak jste větší optimisté, než my, když jsme sedali nahoře na dráze na boby!

Jaru zdar,
Zuzana


Zuzana právě prožila 27. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?

 b633826779917455511.jpg

26.2.2015 12:50

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist