Nestíhám, nestačím…

MIMI LIVE! MAX V hlavě si občas přehrávám písničku z Broučků: Chvátám, chvátám, nemám chvíli klid, já tam, já tam, dávnou už měl být. Ne ne ne ne, nesnídám, nesvačím, nestihnu to, nestačím. Promiňte, vážení, mám veliké zpoždění.

dsc05523-1100x618.jpg

Dny letí šílenou rychlostí. Hlavně když doma máte dvě malé děti. Time management teď není mojí silnou stránkou. Kdysi jsem nemohla vystát někoho, kdo přicházel na domluvené schůzky pozdě. Nyní je ze mě také opozdilec. Nejsem schopná odhadnout kolik času je potřeba, abych vypravila sebe a dvě děti. Nebo mi spíš přijde, že jakékoliv množství času není dost. Konečně jsme připraveni k odchodu a já cítím, že se z Maxovy plenky line známý zápach, Toby křičí, že chce ještě pití… Za dalších deset minut jsme připraveni podruhé k odchodu a Toby si vzpomene, že má sebou sice jeho hračku – auto, ale nutně potřebuje ještě vláček. Vleču obě děti do auta a zjišťuji, že mám sice auto i vlak, ale chybí mi peněženka a mobil… A takhle je to každé ráno. Tudíž se už předem omlouvám za pozdní příchody, fakt na tom pracuji.

Maxovi jsou 4 týdny. Toby už není přehnaně nadšený, že má doma bráchu. Už to bere jako samozřejmost. Prostě máme doma Maxe. Spíš bych řekla, že to je pro něj občas i otrava mít malého bráchu. Jeho hry s rodiči jsou přerušované, protože bráška potřebuje najíst, pochovat, přebalit… Toby se občas stočí do klubíčka na kojící polštář (který je teď Maxův), přikryje se Maxovou dekou a chce, abych mu věnovala pozornost. Snažím se. Snažím se, aby si Toby nepřipadal odstrčený. Zapojuji ho všeho, co doma dělám. Občas spolu jedeme nakoupit, jen Toby a já. S tátou zase chodí každou neděli na trh pro rybu. Jsou chvilky, kdy nás má jen a jen pro sebe. Ale stejně se cítím občas provinile… Když ho nechávám hrát si samotného, protože Max mě v tu chvíli potřebuje. Bojujete také občas s pocitem viny, že se nevěnujete svým dětem rovnocenně? Napište mi do diskuze.

Jak jsem zmiňovala předminulý týden, Toby má neštovice. Z nejhoršího už je venku, teď se ranky hojí (a svědí). Neštovice, myslela jsem si… každý tím musí projít. O to víc mě šokoval telefonát z jesliček. Volala Daisy, majitelka a hlídací teta v jednom. Telefon vzal Michel a podle jeho výrazu jsem věděla, že je něco špatně. To, co nám řekla Daisy, bylo naprosto šokující a nepochopitelné: Jedno dítě z jesliček ten den zemřelo na následky neštovic. Roční chlapeček! V tu chvíli mě zachvátila panika. Máme vzít Tobyho k doktorovi? Chodí do stejných jesliček, má neštovice! Jak Daisy v telefonátu vysvětlila, je velmi malá šance, že nastanou komplikace. V případě toho chlapečka se dostala do ran infekce. Jeho rodiče chtěli, aby Daisy zavolala rodičům dětí s neštovicemi, aby své děti lépe kontrolovali. Celý den jsme oba s Michelem sotva promluvili. Věděla jsem, že se nám oběma honí hlavou stejné myšlenky. Večer jsem šla uspávat Tobyho já. Když usnul, dívala jsem se na jeho poďobanou tvář a chtělo se mi brečet. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, jak se cítí rodiče toho dítěte. Držela jsem Tobyho ještě dlouho za ruku, měla jsem pocit, že když ho budu držet, nic se mu nemůže stát. Se mnou je v bezpečí. Uvědomila jsem si, že strach o vlastní dítě je ten největší, který existuje. A tenhle strach nikdy neskončí.

Příště opět na napsanou,
Vaše Gábina, Toby a Max

23.4.2014 1:42

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist