Ze života naší rodiny aneb Ozývám se po čase z Belgie

GÁBINA ZDRAVÍ Z BELGIE Sedm krátkých příběhu z naší domácnosti.

p1170932-1100x618.jpg

1. Je šest večer, konečně jsme s dětmi doma po náročném dni v práci, školce a jesličkách. Narychlo připravuji večeři, Michel zatím nedorazil. Zatímco já loupu brambory, Toby sedí před televizí a Max se tak nějak pohybuje kolem. Kuchyň, jídelna a obývák je ve společném otevřeném prostoru. Slyším Maxe, jak si občas radostí výskne a zatleská. Nevěnuji tomu pozornost, hlavně, že můžu doloupat v klidu brambory.

Až po několika minutách se Max objeví v mém zorném poli, po očku po něm mrknu a brambora mi málem vyskočí z ruky! Zmůžu se jen na „Maxi, to je tytyty!“ ( Moje slovní zásoba posledních let je opravdu na pováženou). Max má v ruce tmavě červenou tlustou fixu a vesele čmárá po zdi. Kolečka, velká kolečka! Čím větší a výraznější kolečko, tím větší potlesk a radostnější zavýsknutí! Vrhám se ke zdi s houbičkou a najednou vidím to umělecké dílo. Obývák je kompletně vyzdobený. Fixa se blyští na zdech, dřevěných parketách (fakt nejde dolu), skříních i dlažbě. Faktem je, že se umí ocenit. Heslo dne – Pochval se sám, nikdo jiný to za Tebe neudělá.

2. Sedím s Tobym v autě, čekáme na kamarádku. Abychom si zkrátili čekání, vyjmenovávám Tobymu postupně prsty na ruce. Ukazuji mu palec, ukazováček…protože se s ním ukazuje. Prostředníček, protože je uprostřed… prsteníček… a malíček. Protože je nejmenší. Malý… tak malíček! Jsem sama se sebou spokojená, jak jsem mu to pěkně a logicky vysvětlila, zatímco můj malíček stále ještě trčí ve vzduchu. Čekám, až Toby zopakuje „ma-lí-ček“. Toby se ale upřeně dívá na můj vztyčený prst a vyhrkne: „Velíček! Ty ho máš velikej!“ Pak se spokojeně koukne na svou ruku a oznamuje mi, že on ho má ještě malinkej.

3. Dnes máme s Michelem v plánu romantický večer. Je pátek. Naše dohoda (plán) zní: Uspat děti a setkat se v obýváku. Michel dává topení v obýváku na víc stupňů, ví, že jsem pořád zmrzlá. Otevřeme si láhev vína, nakrájíme sýr, pár oříšků. K tomu nějaký pěkný film. Žádné žehlení, uklízení, počítač, fotbal a podobně.

A teď realita: Jdu s Maxíkem do ložnice. Michel míří v ten samý čas s Tobym do pokoje, kde mu předčítá pohádku. Lehám si vedle Maxe do postele, nedávám ho do postýlky. Až usne, přendám ho. Pouštím na chůvičce ukolébavku, tak jak je Max zvyklý. Není ještě ani osm večer. Ukolébavka funguje dokonale, jsem zcela ukolébaná. Jen si matně vzpomínám, jak si říkám, že na chvilku zavřu oči, jen si tak trošku odpočinout, než přijde Michel. Max se ke mě tulí, sálá z něj teplo… a já otvírám svoje oči společně s Maxiným křikem. Dožaduje se mléka. Běžím ohřát lahev a mrknu na mobil. Jedenáct hodin. Zavřela jsem si jen tak trošku oči. Na tři hodiny! Z druhé strany vedle Maxe spí Michel. V ruce ovladač. Televize běží na plné pecky. Spí hluboce, dokonce tak, že ho ani nevzbudí Maxovo vřískot pláč. Krmím Maxe, pokládám ho do postýlky, vypínám televizi a nechávám moje oči doodpočinout až do rána.

PS: V obýváku je přetopeno.

4. Máme návštěvu, poprvé se potkávám se Slovenkou Andreou, jejím manželem a dětmi. Andrea mi v emailu líčí, jak se jejich čtyřleté dcerce nelíbí ve školce. Hlavně proto, že nerozumí ostatním. Proto se jí „ujímám“ a zvu ji k nám na návštěvu. Ať si děti pohrají.

Očekávám maličkou, zakřiknutou, blonďatou ( tahle představa se rozplynula v okamžiku, kdy jsem zjistila, že tatínek je ze Srí Lanky) holčičku. Místo toho k nám dorazí Amálka – vysoká, hubená, okatá, tmavá holčička, co si to hned štráduje do herny za klukama. Bez mrknutí oka se přidává k jejich hře a přitom na mě křičí, jestli je to naše „mačka“. Po pěti minutách mi Amálka oznamuje, že si chce hrát na prodavačku. Dávám jí košík a vytahuju kasu. Amálka se rozhlédne kolem a ptá se, kde jsou peniazky. Zaskočeně koktám, že peníze na hraní nemáme, Maxík by je snědl. „Tak aspoň kartu,“ nenechá se Amálka odbýt. Vytahuju můj trumf, mou starou kreditku, kterou jsem ještě nevyhodila. Uff, už jsem se lekla, že budu muset skočit do bankomatu!

Když to samé odpoledne kluci neopatrně strčí do Amálčina malého brášky, vezme Amálka spravedlnost do vlastních rukou. Slyším z pokoje, jak si s klukama vyřizuje účty. Sevřené pěstičky a důrazně opakuje:“ Tak vy jste shodili Ajánka???!!! ( Z očí jí létají mini-blesky) Proč jste to udělali?! Vysvětlete mi to!!!“ Potutelně se usmívám a odcházím. Nemá cenu na kluky hubovat. Amálka si to vyřídí sama. Aneb asertivita se cení.

5. Jsem v koupelně, Toby mi dělá společnost. Kdykoliv nejsem v jeho dohledu, už slyším, jak se ptá „kde je máma“. I tentokrát je tedy s mámou, zrovna, když na sebe patlám make-up. Toby si samozřejmě prohlíží obsah šuplíku a pokaždé se mě ptá, jestli si může namatlat stíny na tvář a podobně. Argumenty typu „malují se jenom holky“ nezabírají. Když si nanáším řasenku, pozoruje mě a po chvilce se ptá, jestli může taky. Polknu obvyklou odpověď, že je to jen pro holky a vypadává ze mě: „ Néé, ty máš přece krásný očíčka…“ „A ty máš hnusný?“ zazdil mě můj krásnoočko Toby…

PS: Možná se to někdy nemá s tou upřímností přehánět.

6. Další scéna v koupelně. Přesněji na záchodě. Já jsem na záchodě a já opět nemám žádné soukromí, když do místnosti vtrhává Toby stěžujíc si na tátu.

„Mami, táta říká, že si nesmím pustit DVD. Můžu, viď?!“
„Toby, nemůžeš mě nechat, prosím…“
„ Mami, ale táta říkal…“
„Toby, nevidíš, že jsem na záchodě? Mohl by jsi teď odejít, já pak přijdu.“
„ Ale mami…“ Nakonec se teda otáčí a odchází.
Samozřejmě nezavírá dveře (moje soukromí nic neznamená) a já slyším: „ Tatiii, máma říkala, že můžu koukat na DVD.“

7. Annelore je Tobyho spolužačka ze školky a také jeho holka kamarádka. V klasických školkách si děti s sebou nosí svačiny. Takže každé ráno mažu a přemýšlím, co mu namazat na ten chleba. Jednoho odpoledne přišel Toby domu, já prohlídla jeho batoh a krabičku na svačinu, když jsem zjistila, že nic nesnědl. Ptám se ho, jestli nemá rád sýr, že ho nesnědl. Toby odpovídá, že Annelore mu říkala, že se má říct rodičům (rozuměj nám), aby mu dávali na sváču jenom chleba s Nutellou.

Hmmm, tak to je celkem jasný vzkaz, pomyslím si.

Druhý den připravuji Tobymu batůžek, tentokrát bez svačiny. Ve středu jí u babičky a dědy. Toby špehuje, co mu strkám dovnitř a ptá se, jestli dostane chleba s Nutellou. Vysvětluju mu, že je středa a ve středu bude mít oběd u babičky.

„No alééé…,“ říká nespokojeně: „ Ale Annelore říkala…!“

Heslo dne : Tchýní po třicítce.

Pozdravy posílá Gábina, Toby, Max a Michel

27.11.2015 12:20

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist