Už je to tady. Nikolka jde do školky

BATOLE LIVE! NIKOLKA Dva a půl roku uteklo jako mávnutím kouzelného proutku a můj čas nástupu do práce se přiblížil. Od ledna platí: maminka do práce, Nikolka do školky. Naštěstí ne na všechny dny a jen na pár hodin. Teda Nikolčin nástup do školky jsem si představovala o hodně jednodušší. Bylo to těžké nejen pro ni, ale i pro mě. Za první tři dny jsem měla pocit, že jsem zestárla o deset let. Ještěže existují barvy na vlasy.

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

První den jsme se vypravili do školky všichni tři. Lilo jako z konve a byla stále skoro tma. Začala jsem znovu pochybovat, jestli Nikolku vůbec do školky dávat a málem jsem se v autě rozbrečela. Jenže vrátila jsem se aspoň na chvilku do práce na půl úvazku, tak tam občas bude muset. Když jsem tam přišli, moc se jí ve školce líbilo. Ale při našem odchodu začal řev, pláč a prosení, že chce zůstat s maminkou a s tatínkem. Já jsem se po chvíli vytratila, ale tatínek byl v kurzu. Nikolka ho vůbec nechtěla pustit. Pak už opravdu musel jít a se slzou na krajíčku opouštěl svou plačící dceru.

Přiznám se, že jsem to nesla hodně těžce. První den tam byla Nikolka jen hodinu a už jsem pro ni běžela. Prý si vůbec nehrála, jen plakala a čekala na maminku. Zvažovala jsem, jak to udělám, abych si jí mohla nechat doma. Jenže paní učitelka mi řekla, že by to ve třech letech nebylo jiné. Je pravda, že my hlídání skoro nemáme a Nikolka do té doby byla maximálně s babičkou a s dědečkem.

Cestou domů mi o školce s velkým nadšením vyprávěla. Jak cvičili, něco vyráběli, s čím si hrála a tak. Sice se ještě nezapojila, ale na trauma to nevypadalo. Druhý šla do školky zase jen na hodinu a půl. Už doma říkala, že nechce a při mém odchodu plakala. Když jsem si pro ni přišla, tak paní učitelky říkaly, že to bylo mnohem lepší. Už v šatně mi začala předvádět cviky 🙂

V pátek jsme se rozhodli, že tam Nikolku zkusíme nechat i na procházku. Takže cca od devíti hodin do 12. Manžel namítl, že se bojí, aby jim neutekla. Ráno jsem raději učitelkám řekla, ať na ni dají velký pozor. Nakonec vše proběhlo v pořádku, zvládla i procházku a venku se školkou se jí opravdu líbilo.

Jenže pak přišly tři dny pauzy. V úterý už sice nešla brekem, ale brečela, když jsem odcházela. Přišla jsem domů úplně psychicky vyřízená, že na to kašlu a nechám si jí doma minimálně do pěti let. Chvíli na to mi přišla SMS od paní učitelky, že Nikolka přestala plakat hned, jak jsem odešla a v pohodě si hraje. Další dny už byly v pohodě. Občas to zkusila, jestli musí jít, ale už v klidu a bez pláče šla do školky. Jeden den mi dokonce řekla: „Maminko dej mi svačinu, pití a běž pracovat. Hezký den a zase někdy přijď.“ Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet.

Nejvíc mi ale vadí, že nevím, co ve školce dělá. I když mluví hezky, tak moc sdílná není. Jeden den mi třeba povídá: „Paní učitelka říkala, že Nikolka nemůže papat banán.“ Myslela jsem, že tam měl někdo k svačině banán a ona ho chtěla taky papat. Svačinu totiž dostávají vlastní. Pak mi ale manžel řekl, že tam mají plyšový banán. Tak jsem jí to vysvětlila a teď říká: „Nikolka nemůže papat banán, potože je plyšovej.“ 🙂

Čtěte také:

Chtěla bych být muškou

Někdy bych chtěla být malá muška a dohlížet na ni i ve školce. Ale to nejde. Vypadá to, že jsme zvolili skvělý kompromis mezi velkou státní školkou a soukromou drahou miniškoličkou. Jediný problém, který máme, je, že tam nejí. Svačinu každý den dostává z domova a na oběd už jsme doma. Jenže ona se svačiny skoro ani nedotkne a sní ji celou až v šatně. Takže pak nejí oběd a ten máme tedy k večeři.

Naivně jsem si myslela, že se ve školce vydračí a bude líp spinkat. Jenže to platilo první dva dny, kdy to fakt nebylo jednoduché. Pak už zase nespala. Skáče v pohodě do devíti a vstává v šest. Samozřejmě hlavně o víkendu.